4. Příběh o podivném sběrateli

 „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem vyděsil k zbláznění sběratele panenek?“ zeptal se hlasitě Roman, když se rozsvítilo světýlko z právě spravené lampičky. Rozhlédl se dychtivě po celé ploše skladu a zamračil se, když spatřil pingpongové míčky, jak se rychle kutálejí schovat pod skříň s obřími krabicemi bloků, propisek, nůžek, lepicích pásek, připínáčků a kancelářských svorek. Náladu mu zvedl až nákladní vůz, který přivážel první posluchače.

„Je to zvláštní, ale tuhle příhodu jsme ještě vážně neslyšeli,“ zasmál se a plyšáci na klíče na jeho zádech nadšeně přikyvovali.

„Zas tolik jsem jich nevyprávěl,“ ušklíbl se Roman a posadil se na zem. Nenápadně si odkašlal, aby na sebe upoutal trochu víc pozornosti, jedinou plastovou rukou zakroužil v rameni a byl připraven.

***

Těsně po tom, co mě vyrobili jako jednoho z tisíců plastových modelů pro obchody se značkovým oblečením, přišla k nám do firmy šedivá kadeřnice. Upřímně, nechápal jsem, jak někdo s tak hrozně upravenýma vlasama může česat a stříhat někoho jinýho, ale budiž, později jsem pochopil. Řekla, že by ráda nějakou figurínu, kterou by postavila jen tak do rohu svýho kadeřnictví. Dodnes nevím, proč si nakonec vybrala mě, každopádně jsem se ocitl v krabici celej zasypanej polystyrenovýma kuličkama.

Bylo divný, že jsem se po otevření víka nemusel vůbec rozkoukávat. Protože i když byla v krabici tma jak v pytli, v jejím parádním a moderním – řečeno sarkasticky – kadeřnictví byla tma přinejmenším stejná. Celkově to tam vypadalo jaksi ilegálně. Kolem všech stěn se povalovaly krabice jedna jako druhá roztrhaná a s červeným křížem na víku. Jedinej zdroj světla představovala zaprášená žárovka zavěšená uprostřed stropu.

Stařenka se ukázala méně chatrná, než jak jsem ji odhadoval na začátku. Bez potíží mě přenesla do rohu a postavila na jednu z krabic. Aby měla jistotu, že se nezřítím dolů, opřela mě o stěnu, načež spokojeně pokývala hlavou, usmála se a sedla za stůl, respektive za nerovnou dřevěnou desku přibitou na čtyřech různě dlouhých kůlech.

Až po půl hodině jsem zjistil, kde se vlastně nachází dveře, protože v šeru dokonale splývaly s dřevěnými stěnami a byla z nich vidět jen ušmudlaná a ohmataná klika. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil malej a buclatej mužíček. Po prvním zhlédnutí jsem ho tipnul na pětatřicet, po bližším prohlédnutí jsem svůj odhad změnil na pětačtyřicet. Potácel se jako by měl po flámu a bojoval s příšernou kocovinou. Z přehnaně dlouhých rukávů mu čouhaly jen konečky prstů a nohavice měl zase tak krátký, že kdyby nebyla zima, ale léto, myslel bych si, že si omylem objednal o pár čísel větší kraťasy. Ale přesto, jak podivně vypadal, nejdůležitější bylo, co nesl pod paží. Dlouho jsem na tu krabici zíral, než jsem pochopil, že v ní vězní moji vzdálenou sestřenici – přes půl metru vysokou panenku s hřívou rezatých vlasů.

Najednou ten chlápek zakřičel: „Brej den!“

Kdybych už v tu chvíli byl živej, vyskočil bych z kůže. Podivínův hlas mi připomínal skřípání křídou po tabuli. Šel za kadeřnicí, vytáhl panenku z krabice a opatrně ji položil na rovnější půlku stolu. Kadeřnice ho s lhostejným výrazem přejela očima od hlavy až k patě a vzala panenku do ruky.

„Jako vždy?“ zeptala se bez zájmu a s absencí jakékoli intonace.

„Jako vždy, jako vždycky dycinky,“ odpověděl chlap, ale tím neskončil. „Víte, vono se to dneska sice má ňáko jinak, ale já rutinu měnit nehodlám. Dodavači si už halt zvyknuli na ňákej standard, že jo, tak se to musí dodržovat.“

Kadeřnice ani nezvedla hlavu. Vytáhla z kapsy hřeben, kterýmu už nezbývala ani půlka z původního počtu zubů a nechala ho, aby se zakousl do umělotiny panenčiných vlasů. A podivín pořád mlel tu svou.

„Představte si, že sem se dneska procházel tou naší uličkou, co tam dou kšeftíky jako po másle a ňákej mladíček nevychovanej a neznalej tam prodával blondýnky!“ Rozhořčeně praštil pěstí do stolu a to tak prudce, že jsem se až divil, že se stolek nesložil.

„Tak du za nim,“ pokračoval a mnul si naraženou ruku, „a povidám mu, ať vodpráskne s blondýnkama do jiný uličky, že mi tady vystraží zrzákovský prodavače. A sama víte, že ty zrzky sou prostě nejlepšejší.“

Mezi jeho řečí, kdy jsem sledoval, jak jeho malý černý očka kmitají po krabicích u stěn, se kadeřnici podařilo nemožné. Asi čekáte, že řeknu, že se z panenky stala barbie, ale to máte smůlu. Ona jenom vylámala chudáčkovi Hřebínkovi všechny zbylý zuby. Zamotaly se panence krásně do vlasů a čouhaly ven, až její hlava připomínala vypelichanýho ježka. Teda, vzhledem k velikosti zubů, bych ji měl přirovnat spíš k vypelichanýmu dikobrazovi.

„Pane sběrateli, dnes máte štěstí. Tyhle zuby jsou prvotřídní,“ usmála se na mužíčka kadeřnice.

Sběrateli panenek, jak jsem pochopil jeho povolání, se rozzářila očka, vzal panenku do náruče, chvíli ji choval jako miminko a pak ji zvedl nad hlavu. Začal se s ní točit a při osmé otočce se mu podařilo strefit žárovku. Ozvalo se ostré prasknutí a všechno kolem se ponořilo do naprosté tmy. Místností se začal šířit puch spálenýho plastu a v další vteřině do mě narazilo sto dvacet kilo a shodilo mě z krabic – naštěstí na měkké břicho sběratele.

Asi minutu bylo ticho. Pak se ozvalo škrtnutí sirkou a já se ocitl podivnému sběrateli tváří v tvář. Těch pět sekund světla hořící sirky následně obsáhlo celý sled událostí.

Jakmile sběratel spatřil mou tvář, dal se do křiku.

„Panenka velikosti člověka? To je můj konec, end, šlus! Reputace je na nule!“

A ač se to může zdát neuvěřitelné, v mžiku mě ze sebe shodil, vyskočil na nohy, zvedl hlavu a sáhl nad sebe po žárovce. V té chvíli zhasla sirka, místnost pohltila tma a v ní se zableskly jiskřičky. Další sirka tentokrát zapálila svíčku a já si mohl pod nepříjemným úhlem prohlédnout tu spoušť.

Krabice, na kterých jsem stál, ležely převrácené v rohu, stůl se rozpadl, z panenky zbyl rozteklý kus plastu a vedle něj ležel sběratel. Myslel jsem, že je po něm, ale on se bez potíží zvedl a podíval se na světlo svíčky.

V jeho očích jsem spatřil něco podivného a brzy jsem i pochopil co. Šílenství.

Když se na mě podíval, srazil ho na kolena hlasitý výbuch smíchu. Začal se válet po zemi, držel se za břicho a brečel smíchy. Kadeřnice se zděšeným výrazem ve tváři vytáhla mobil – takovou tu starou cihličku – a zavolala sanitku. Celou dobu, co mluvila s dispečerkou, mocně gestikulovala rukama a pořád breptala něco o zásahu elektrickým proudem.

***

Roman se odmlčel. Během jeho vyprávění se k němu přiblížila skoro polovina věcí ve skladu, aby se o podivném sběrateli dozvěděla co nejvíc.

„A jak to dopadlo?“ zeptal se netrpělivý pingpongový míček, který se právě vykutálel z pod skříně.

„No jak,“ ušklíbl se Roman. „Ten chlápek se po zásahu proudem prostě zbláznil. Podle mě to ale udělal schválně, že šáhnul na tu žárovku. Protože co jsem pochytil z řeči kadeřnice, tak ten sběratel prostě nemohl vystát myšlenku, že někdo sbírá větší panenky než on.“

„Ale to nedává smysl,“ ohradil se robot na baterky. „Ty přece nejsi panenka, tak co vyšiloval?“

„No, on už byl trošku šílenej hned na začátku, takže se ani nedivím, že si mě spletl s panenkou. Prostě nedokázal žít s pocitem, že je ve sbírání panenek někdo lepší než on.“

„Reputace nade vše, že?“ vylezl Pepek námořník. Roman jen přikývl a usmál se. „Tak víš co?“ ušklíbl se Pepek a zatnul svaly. „Radši už dál nevyprávěj a nekaž si svoji reputaci.“

Povídka ke stažení (formát docx.):  Příběh o podivném sběrateli