6. Všechno jednou končí

Ani jsme to nepostřehli a najednou tu byla zase zima. Když napadl první sníh a teploty se začaly čím dál častěji dostávat pod nulu, začal jsem počítat dny. Napadlo mě, že už to bude rok, co jsem se spolu s propiskami dostal do skladu. Stálo za to zjistit, který přesně den, abychom to mohli oslavit. Protože určitě bylo co oslavovat.

Za poslední rok se toho stalo tolik, že jsem ani nemohl všechno zapsat, natož si pamatovat všechny události. Ve zkratce – Roman s několika přáteli uspořádali svatbu plyšových medvídků, konaly se speciální olympijské hry, zavedla se páteční diskotéka, z krabic panáci vytvořili pro své menší kamarády bludiště, štětce na stěny nakreslili krajiny z Romanových vyprávění a nakonec se po celý jeden měsíc v létě všichni prostřídali a strávili pár hodin venku.

Toho dne ráno za mnou přišel Roman, zeptat se, jak se mi daří. Řekl jsem, že dobře a rozhodl jsem se seznámit ho se svou myšlenkou oslavy výročí našeho života.

„Víš, že dneska je to rok, co jsme s propiskami přijeli do skladu? Je to přesně rok, na den, skoro týden jsem to zjišťoval. Co myslíš, nestálo by to za oslavu?“

„Tak jasné,“ odpověděl Roman a hned začal přemýšlet. „Ale co bysme mohli dělat? Musí to bejt přece nějakej extra den, ne? Bohužel mě teď poslední dobou už nic nenapadá. Ještě, že se už většina umí zabavit sama.“

Asi dalších deset minut jsme se v tichosti domlouvali a nakonec přišli na řešení. Začali jsme shánět nafukovací balónky, frkačky, konfety a prostě všechno, co nesmí chybět u žádné oslavy. Ještě než začali všichni vstávat, měli jsme nafouknuté všechny balónky a všude po skladě visely papírové řetězy. Celý sklad hýřil barvami.

Pak začali všichni vstávat a jen žasli. Hned probouzeli své kamarády a brzy všichni hleděli na mě a na Romana. Cítil jsem se trochu provinile, protože to bylo poprvé od chvíle, kdy přišel Roman, co jsem vylezl ze své krabice a ukázal se všem ve skladu.

„Dnes je velice zvláštní den,“ začal jsem mluvit, když se sklad aspoň trochu utišil. „Je to přesně rok, co jsem se svými kamarádkami propiskami přišel sem do skladu. Je to rok, co jste všichni poprvé zažili, jaké to je žít. Před rokem jste poprvé hráli fotbal. Právě proto si dnes uspořádáme malé fotbalové klání a pak budeme jen oslavovat a vzpomínat na všechno, co jsme za ten úžasný rok zažili.“

Všichni začali jásat a první panenky spolu s plyšáky začaly odsouvat od stěn skříně, které kryly právě před rokem namalované brány. Ostatní si začali zabírat svá místa a za chvíli už uprostřed skladu stál jen míč pomalu se kutálející směrem k vratům.

Všichni byli trochu zaražení a vzpomínali na první fotbalový zápas. Dnes se začalo hrát už asi po deseti minutách příprav a hra vypadala mnohem organizovaněji, než před rokem. Diváci jásali, povzbuzovali, tleskali, pískali a čas od času prošla skladem mexická vlna.

Po zápase všichni nedočkavě očekávali, co bude dál. Já jsem už iniciativu přenechal Romanovi a vrátil se do své krabice. Poslední měsíc mi při psaní kroniky pomáhala propiska z krabice našeho profesora. Udivovalo ji, jak jednoduše volím slova a navazuji věty. Ale tentokrát to bylo jiné. Nedokázal jsem dost dobře vymyslet, jak popsat dnešní den. Měl jsem zvláštní tušení a ani jsem moc nevnímal, že ve skladu zhasla světla. Jediný Roman, který seděl uprostřed, měl před sebou hořící svíčku. Osvětlovala mu tvář a házela na ni podivné stíny.

Právě vyprávěl o nepříjemnostech jednoho výletu skupinky autíček ven ze skladu. Tehdy svítilo sluníčko, venku bylo vedro na padnutí a lidé se radši rozvalovali ve stínu u rybníků, bazénů a koupališť. Autíčka v čele s Romanem si vyrazili k blízkému jezírku, kde se mohli schovat mezi kameny. Teda až na Romana, který se vždy ukryl ve výklenku dřevníku.

Autíčka se chvíli koupala a stříkala po sobě vodu, ale padání jednotlivých kapek na hladinu zachytil sluch malého jorkšíra. Dříve na zahradě nebyl, musel se stát novým členem mladičké rodinky teprve před několika dny. Rozběhl se k jezírku, začal štěkat a snažil se schovaná autíčka vyhrabat mezi kameny. Zničil celé malé jezírko, ale naštěstí si pro něj majitelka přišla dřív, než stačil odhalit i autíčka. Ta se nakonec s Romanem v pořádku vrátila do skladu a celý týden ostatní neslyšeli o ničem jiném, než o tom, jak je vyděsil obrovský vlčák.

Roman právě popisoval jedinou zlatou rybičku, která v jezírku plavala, když se propiska najednou zhroutila na zpola popsaný papír. Nechápal jsem, co se děje, klekl si k ní a snažil se ji probudit. Vypadala najednou úplně obyčejně, jako by z ní vyprchal všechen život. Po pár minutách jsem začal chápat, co se děje a vykoukl jsem z krabice.

Ti nejmenší – hřebíky, tužky, kancelářské svorky, špendlíky, gumy, ořezávátka a další – pomalu usínali. Zatím si toho nikdo nevšímal. Vylezl jsem z krabice a běžel k domovu ostatních propisek profesora. Ležely v krabici, jedna přes druhou. Skoro jsem měl pocit, že zlehka oddychují, jako by opravdu spaly. Cítil jsem smutek a nostalgii. Všechno končilo.

Znovu jsem se rozhlédl po skladu. Začali usínat už i plastoví panáci, panenky, dřevěné sošky a plyšáci. Roman se zarazil, přestal vyprávět a rozhlížel se kolem. Po chvíli jsem pochopil, že hledá mě. Našel jsem neschůdnější cestu a pomalu k němu seskakoval po krabicích a poličkách. Ještě než jsem se k němu dostal, spali všichni. Uvědomoval jsem si, že Roman bude poslední, protože je největší a té oživující síly v sobě dokáže najednou uchovat nejvíc.

„Co se to děje?“ zeptal se zoufale a těkal očima po skladu.

„Usínají,“ odvětil jsem se smutným úsměvem.

„Ale jak je to možný?“

„Já nevím. Jedna z propisek se prostě zhroutila. Asi si tu sílu nedokážou udržet tak dlouho. Jakmile usnula jedna, všechno se začalo hroutit.“

„Takže za chvíli i já, co?“ Viděl jsem mu v očích smutek a strach. Roman si života užíval ze všech nejvíc.

„Ale přece nemůžeme usnout navždycky. Třeba se to vrátí, jen si všichni potřebujou odpočnout. Myslím…“

Nejdřív se mu zavřela pusa, pak oči a nakonec se pomalu sesunul na podlahu.

Rozhlédl jsem se kolem. Nakonec všichni vypadali klidně a možná i šťastně. Donutil jsem se o tom nepřemýšlet, sfouknul jsem svíčku a začal se škrábat zpátky do své krabice. Po deseti pokusech se mi sirkou podařilo zapálit jinou svíčku a vzal jsem do rukou jednu osamělou miniaturní tužku. Musel jsem to všechno zapsat.

Pak jsem vylezl z krabice a vyšplhal na nejvyšší skříň ve skladu. Rozhlédl jsem se kolem. Cítil jsem, věděl jsem, že se to všechno zase vrátí.

„Já na vás počkám, přátelé. Jen vydržte.“

Povídka ke stažení (formát docx.): Všechno jednou končí