Bezohlednost krve

Na motivy workshopu pořádaného na fóru Reného Nekudy jsem psala - vlastně poprvé - povídku o upírech. Myslím, že se mi i docela povedla, ale já nejsem ten, kdo by měl soudit, tak čtěte a hodnoťte vy ;)

Bezohlednost krve

Bušení na dveře neustávalo. Stále jsem slyšela, jak o dvě patra výš nějaký otrava rytmicky buší do masivního dřeva. Jen jsem vrtěla hlavou a snažila se soustředit na plesnivou knihu přede mnou. Jak se mi dutý zvuk zarýval hlouběji do podvědomí, rostla moje nervozita. Zase to někdo poznal.

Zaklapla jsem knihu s hlasitým bouchnutím, které mi zadunělo v hlavě víc než kostelní zvon. Povzdechla jsem si, během dvou vteřin přeběhla dlouhou chodbu a vyběhla dvě patra schodů. V tu chvíli se zdálo, že bušení skončilo.Že by to vzdal?

Když už jsem si začínala dělat naděje, otravný zvuk se ozval znovu, tentokrát pronikavější. Pochopila jsem, že neznámý návštěvník se rozhodl ušetřit vlastní pěsti a použít tu železnou tyč přede dveřmi. Jenže já bych radši ušetřila ty dveře, pomyslela jsem si a prudce je otevřela. Tyč stále pokračovala v pohybu, takže jsem ji musela chytit pravou rukou, aby mě náhodou nepohladila po tváři.

Kluk přede mnou tyč okamžitě pustil, z obličeje mu vymizela snad veškerá krev a ještě se roztřásl. Vypadal stěží na pětadvacet, štíhlý atlet s temnýma očima, oblečený ve sportovním. Trvalo mu celou věčnost, než se vůbec dokázal uklidnit, načež mi zcela nečekaně podal ruku. Překvapeně jsem ji přijala. Jeho stisk byl přes všechny okolnosti pevný, připadalo mi, že mu dodal odvahu.

„Já jsem Marek,“ pronesl tiše. Už se netřásl, obličej znovu nabyl původní barvu, a koutky se mu začínaly zvedat do vysokého úsměvu. Překvapil mě, ale zároveň i nakazil. Začala jsem se nepatrně usmívat a snad poprvé v životě se rozhodla upřímně odpovědět.

„Sára. Dáš si něco k pití?“ Moje poznámka ho rozhodila, ale pečlivě to skrýval. Jen pustil moji ruku a pokrčil rameny. „Tak pojď dál. Já tě nekousnu,“ zasmála jsem se.

Uvědomovala jsem si, jak špatnou poznámku jsem vypustila ven, ale nemohla jsem si pomoct. Jednou jsem byla upír a on to věděl, tak proč to skrývat.

Můj úsměv Marek kupodivu opětoval a váhavě vstoupil do malého domku. Zavřela jsem za ním dveře, obešla ho a zamířila chodbou do obývacího pokoje. Poslední století sloužil vlastně jen pro podobné návštěvy, já měla radši svoje podzemní pokoje. Přesto jsem roztáhla závěsy a dovnitř se nahrnulo vycházející slunce. Zavřela jsem oči a chvíli se na něm vyhřívala.

Podívala jsem se na návštěvníka. Nesnažil se skrýt překvapení.

„Tohle sklo nepropouští UV záření,“ vysvětlila jsem. Jen přikývl.

Sedla jsem si na pohovku a pořádně se v ní rozvalila.

„Posaď se, jestli chceš. A mohl bys mi hned vysvětlit, proč že to chceš umřít.“

V černých očích mu zasvítily jiskřičky. Nejdřív se posadil do koženého křesla snad z předminulého století a pak si mě začal pozorně prohlížet.

„Hledáš něco konkrétního? Špičáky?“ Jeho počínání mě docela bavilo.

„Možná. Spíš jsem chtěl proměnit.“

„Jako všichni.“

„Jací všichni?“ Poprvé jsem na něm poznala zaváhání. Neměla jsem náladu si s ním hrát, tak jsem přešla rovnou k věci.

„Myslíš, že jsi jediný, komu tenhle dům připadá zvláštní? Že jsi jediný, kdo si všimnul, že vycházím jen v noci, nikdy si nekoupím nic k jídlu a celkově se chovám podivínsky? To bys mě docela zklamal už na začátku.“

„Doufám, že se mi to nepovedlo,“ odpověděl opatrně. Uvědomila jsem si, že na něj vůbec nemám náladu.

„Bohužel. Takže tě ušetřím zbytečných řečí.“ Přidala jsem dramatickou odmlku. „Není to možné.“

Vyvalil na mě oči. Nejdřív v nich bylo překvapení, pak zděšení. Nakonec strach.

„Nevěřím ti.“

„Nevěř. Ale pak umřeš.“

„Zdá se, že už ses rozhodla.“

V duchu jsem přikyvovala. Ano, nechci tě zabít. Jenže ty nakonec stejně umřeš. To je jasný fakt. Věděla jsem, že někoho jako je on, nemá cenu přesvědčovat. Tušila jsem, že to udělá.

„Stačí, když mě kousneš?“ nenechal se odradit.

„Nejdřív musíš umřít.“

„Fajn. A pak mě musíš kousnout? Uděláš to?“

„Nedělej to,“ pronesla jsem šeptem. Začínal mě vytáčet. Vážně to nechápete? Nemůžete koukat na filmy a myslet si, že víte všechno! Nedokázala jsem lidem porozumět.

Neopověděl, ale já jsem vytušila, že usilovně přemýšlí. Očima šmejdil po místnosti. Nůž zachytil na první pohled, ale dělal, že si ho nevšiml. Lhostejně jsem ho sledovala.

Možná před stoletím bych ho proměnila. Jako jsem se o to pokusila s Tomášem. Byl z něj výborný lidský upír. Jeho krvelačnost jsem dokázala snášet skoro půl roku. Zabil přes tři stovky lidí a skoro polovině urval hlavu. Aspoň, že je uměl po sobě i uklízet.

Každý přece musí pochopit, že jsem ho musela zlikvidovat. Jednu jeho část ale zničit nešlo. Slyšela jsem, jak dole v pokoji něco ťuká do počítače. Určitě se nás zase snaží zpopularizovat.

Moje myšlenkové pochody se nakonec Markovi staly osudnými. Na chvíli jsem ho pustila z hlavy a on toho využil. Čepel se nádherně zaleskla na slunci, hodila na strop prasátko a zabodla se do masa. Nejdřív jednou, pak znovu a ještě naposledy. Vyděšeně jsem se mu podívala do očí. Byl v nich klid. Pak se mu obličej stáhl bolestivou grimasou.

Vůně tekoucí krve mi rozhodila myšlenky do všech stran, aby se mi uprostřed přímo před očima objevil rudý flek. Zaryla jsem prsty do pohovky, probodla jimi látku a pevně se za ni zachytila. Teď jsem vážně nemohla vytvořit lidského upíra. Zavřela jsem oči, přestala dýchat a snažila se na něj nemyslet. Myšlenky se vynořovaly z ničeho a znovu do ničeho odplouvaly, jak se mi zpomalovalo dýchání a tep. Když jsem se konečně uklidnila, otevřela jsem oči a letmo zhlédla jeho tělo. Leželo zkroucené v křesle, oblečení nasáklé krví. Nůž ležel na zemi a krev na něm už zasychala.

Odvrátila jsem oči, vstala a rozběhla se dolů do pokoje.

„Liz?“ zaklepala jsem na dveře.

„Co se děje, mami?“ zeptala se mně, jakmile otevřela a prohlédla si mě. Uvědomila jsem si, že mi po tvářích stékají slzy, a rychle je setřela.

„Uklidíš ho?“

„Další?“

„Tenhle se opravdu zabil,“ pronesla jsem věcně. Věnovala mi soucitný pohled a objetí. Musela si vzpomenout na moje sáhodlouhá vyprávění o Tomášovi. Byl úplně stejný. A já se tehdy neudržela, proměnila ho a byly z toho jen problémy. Tedy kromě jednoho. Dal mi Elizabeth. Přesto, že jí bylo přes devadesát, vypadala na devatenáct. Vybrala si dobrý věk, kdy přestat stárnout.

Bez dalšího slova vyběhla nahoru. Vždycky se uměla ovládat lépe než já.

Šla jsem ještě o patro níž a odtáhla na stranu železné dveře. Už tam na mě čekal. Odebrala jsem mu litr krve a začala ji pomalu ucucávat. Tělem se mi rozlévalo teplo, vracely se příjemné pocity a špatné vzpomínky odplouvaly hluboko do podvědomí.

„No jo, praví upíři se prostě jenom rodí. A jsou vlastně i pěkně krutí. To zatím žádnýho spisovatele nenapadlo,“ pronesla jsem směrem k němu a zkontrolovala pouta. Prohlédla jsem ho a s povzdechnutím vzala do ruky nůž. I on se musel krmit, aby mi pořád dával další krev. Nakapala jsem mu na rty tři kapky. Slízl je, ale oči neotevřel. Přemýšlela jsem, že si časem udělám jiného a dám mu konečně svobodu. Možná by si to po těch padesáti letech zasloužil. Zvláštní, že mateřský cit je pro upíry tak odcizenou věcí.

Usmála jsem se a pohladila ho po čele.

„Už je zase dobře, synku.“