Část druhá: Na druhé straně

Netuším, jestli to byl elektrický výboj, propad černou dírou nebo teleportace do jiného světa. Každopádně se zablesklo, světlo mě dokonale oslepilo, a když jsem se konečně rozkoukala, připadalo mi všechno stejné. Viděla jsem odraz v okně sebe samé a za ním ubíhající krajinu.

Otočila jsem se. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jsem jen na chvíli usnula, a zdál se mi až příliš reálný sen. Trochu zvláštní, protože si obvykle sny nepamatuji. Samozřejmě jsem z téhle výjimky nebyla nadšená, ale jednou za čas se to stát může. Ale pak jsem se rozhlédla po kupé a čtyřikrát přepočítala počet osob. Sedm. Sedm. Pokaždé sedm. Trhla jsem sebou a otočila se znovu k oknu. Bylo tam jen okno, krajina za ním a odraz mé zděšené tváře.

Zavřela jsem oči. To je jen sen. Musí být. Prosím. Nutila jsem se zavrhnout myšlenku, že by se mohlo jednat o skutečnost. Ale s tím, jak se mi k očím dostávalo světlo zvenku, provrtávaly se mi do hlavy pochybnosti. Konečně jsem znovu otevřela oči a otočila se na dívky kolem mě. Právě byly zabrané do rozhovoru o jedné učitelce.

„Ty její přeřeky jsou stejně nejlepší,“ rozesmála se jediná blondýnka. Měla dlouhé a vlnité vlasy, které jí krásně splývaly přes ramena. Na tváři jí vzpomínka na učitelku vykreslila široký úsměv. Hned mě napadlo, že někoho takového bych si přála za nejlepší kamarádku.

Všechny dívky se rozesmály. Abych nevypadala divně, rozesmála jsem se taky. Nebyl to moc přesvědčivý smích, ale nikdo si toho nevšimnul. Naštěstí.

Když se po několika sekundách všichni trochu uklidnili, otočila se blondýnka na mě.

„Terý, co to říkala včera v češtině?“

Zarazila jsem se a moje úzkost vzrostla s každým párem očí, který se na mě obrátil. Nevím, jak se mi podařilo zachovat si chladnou hlavu a ještě zvládnout srozumitelně odpovědět.

„Nemůžu si vzpomenout,“ zkrabatila jsem čelo, jako bych se opravdu snažila si vzpomenout.

„Nebylo to něco jako hlad místo hradu?“ zkusila drobná brunetka a z pod brýlí se jí zableskly černé oči. Její sedmislovná věta měla účinek jako nejlepší vtip na světě. Všechny dívky se začaly znovu smát na celé kolo, jako by se jim vybavilo snad dalších sto vtipů, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Nervózně jsem se umívala a doufala, že si mně nebude nikdo všímat.

Znovu jsem se otočila k oknu a zaplavila mě vlna strachu. Zrodila se v hlavě, ale projevovat se začala až u srdce, které se mi snažilo rozdrtit hrudník. Pumpovalo mi strach do krve a rozlévalo ho do celého těla. Třásly se mi ruce a kolena jsem musela přitisknout k sobě, abych jimi do sebe nenarážela. Plíce se scvrkly tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout. Zatemnilo se mi před očima.

Dalo mi spoustu práce udržet se a nezačít mlátit pěstmi do zdi, snažit se rozbít sklo a vrátit se zpátky do mého světa. Místo toho jsem pohledem hypnotizovala svůj vlastní odraz, aby se mi zjevilo to druhé kupé – moje kupé.

„Prosím,“ šeptla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Zvedla jsem ruku a dlaň přiblížila ke sklu jen na půl centimetru. Vnímala jsem chlad z něj vycházející a přála si, aby mě vrátilo zpátky, až se ho dotknu. Zavřela jsem oči a pomalu prsty pohladila sklo. Pomalu jsem přitiskla celou dlaň, vstřebávala chlad a celou myslí se soustředila na záblesk. Nic se nedělo. Naivně jsem doufala, že jsem přenos jen nezaznamenala, že teď otevřu oči a budu zase zpátky, ve světě, kde si mě nikdo nevšímal.

Ale když jsem otevřela oči, viděla jsem před sebou jen holá pole s koly slámy. Za mnou se pořád smálo šest dívek a cesta ubíhala.