Část první: Odraz v okně

Myšlenku, že by mohl existovat jiný svět, než jaký známe, jsem vždycky zavrhovala. Nikdy jsem neoplývala velkou fantazií, slohovky do češtiny mi učitel ani nečetl. Nikdy po mně nikdo nechtěl, abych mu vyprávěla o prázdninách, koncertu, na kterém jsem byla loni, školním zájezdu do Německa. Smířila jsem se s tím a radši se zabývala matematikou, fyzikou a vědou, která má logická vysvětlení platící pro všechny případy. Nesnášela jsem překvapení, výjimky a změny plánu.

Dalo by se říct, že tyhle vlastnosti ostatní odrazovaly od toho, aby se se mnou začali bavit. Nebyla jsem outsider, jen člověk, se kterým nechcete jít sami ze školy.

Všechno – úplně všechno – se změnilo, když jsme jeli na školní výlet. Když jsme nastupovali do autobusu, někdo mi popřál k narozeninám. Ani jsem si nevšimla, kdo to byl. Stačilo mi, že je mi už sedmnáct a nic jsem v životě nedokázala. Sedla jsem si do kupé s několika dívkami, které jsem skoro mohla považovat za kamarádky. Začaly se bavit o nějakém zpěvákovi ze Superstar, takže jsem vytáhla mobil a sluchátka a utekla do světa zcela jiné hudby, než o které diskutovaly.

V hlavě mi zněly housle a klavír. Dívala jsem se z okna a sledovala ubíhající krajinu. Projeli jsme lesem, kolem polí, po mostě nad řekou a zase do lesa. Nevnímala jsem a začaly se mi přivírat víčka. Ale pak jsem spatřila odraz v okně a veškerá malátnost byla pryč.

Zahlédla jsem sebe, ale nebyla jsem to já. Ta dívka vypadala jako můj dvojník. Byla sice úplně jinak oblečená, ale ten obličej jsem vídala každý den v zrcadle. Musela jsem ho poznat. Přestala jsme vnímat krajinu za oknem a sledovala jenom odraz našeho kupé. Samotné kupé bylo úplně stejné, ale zatímco v mém nás sedělo pět, v odraze jsem napočítala sedm smějících se dívek.

Moje dvojnice měla obličej téměř u skla a dívala se mi do očí. Ten pohled mě zneklidňoval – věděla jsem totiž, že se kouká na mě. Nevěděla jsem, co dělat. Už jsem se chtěla zeptat Lucky vedle sebe, co v odraze vidí, ale naštěstí jsem se udržela.

Dívka na druhé straně se ohlédla, jestli ji někdo sleduje, a pak něco zašeptala. Nemohla jsem ji slyšet a tak jsem jen pokrčila rameny. Ona zavrtěla hlavou a obě jsme si uvědomily, že to je skutečnost. Z náhlého popudu jsem zvedla ruku a přitiskla ji dlaní na sklo. V hlavě se mi honilo tolik otázek, ale v tu chvíli zněla jedna hlasitěji než ostatní. Je to skutečnost?

Pochopila mě a také nerozhodně zvedla ruku. Znovu se ohlédla, ale její kamarádky byly zabrané do hovoru. Otočila se na mě a s nedůvěrou přitiskla dlaň na sklo.