Část třetí: Realita

Myslela jsem si, že teď omdlím a uteču do prázdna nevědomí. Místo toho jsem se přestávala třást a tělem se mi rozlévalo teplo. Snažila jsem se pochopit náhlý příliv endorfinů, potlačit pocit štěstí, který se dral ven. Byla jsem ztracená – uvězněná v nerozhodnosti a šoku. A přitom jsem se chtěla smát.

Srdce mi bušilo očekáváním a touhou. Napínaly se mi lícní svaly a já už úsměv nedokázala zadržet.

„Myslíš na Dana?“ ozvalo se mi u ucha. Cukla jsem sebou, otočila se a dívala se do usměvavé tváře blondýnky. V očích se jí zračilo očekávání.

„Ne tak úplně.“ Znovu se otočila k oknu a doufala, že to znělo přirozeně. Netušila jsem, kdo je Dan, ale z toho, jak se na mě potutelně usmívala, jsem si představila nadupaného a arogantního fotbalistu. Přemýšlela jsem, jestli odhaduju mé druhé já správně.

„Ještě před hodinou jsi říkala, že na něj nemůžeš přestat myslet. Já to nechápu. Vždyť už jste se líbali.“ Důraz na poslední slovo jsem nemohla přeslechnout. V hlavě mi přemýšlecí přístroj pracoval na plné otáčky.

„Vlastně o nic nešlo.“

Slyšela jsem, jak moje snad-dobrá-kamarádka překvapením lapla po dechu. To asi nebyla správná odpověď, pomyslela jsem si. V zátylku jsem cítila šimrání z pocitu, že mě probodává laserovým pohledem. V duchu jsem si ty dva červené paprsky představila a usmála se.

„Terezo.“ Chytila mě za ramena a otočila k sobě. Teď už mě neprobodávala lasery, ale spalovala ohnivými jazyky. Úplně jsem to teplo cítila na tváři.

Bez dalšího slova se zvedla, s vrzáním gumy o podlahu otevřela dveře kupé a vyšla na chodbu. Povzdechla jsem si. Tohle budu muset napravit. Zvedla jsem se ze sedadla, překročila batohy a několik párů nohou a vyhlédla na chodbu vlaku. Vylezla jsem z kupé a obhlédla obě strany. Blondýnka jako by se vypařila. Možná do druhého světa.

Zavřela jsem za sebou dveře a nadechla se čerstvého vzduchu proudícího dovnitř dvěma otevřenými okny. Krajina byla pořád stejná, jen její výraz se měnil s vycházejícím sluncem. V jednu chvíli se vyhouplo z mraků a vyslalo mi do očí hřejivé paprsky. Sklonila jsem hlavu a párkrát zamrkala, abych se zbavila fleků před očima.

Blondýnku unavilo schovávat se přede mnou, když jsem ji nehledala a vystrčila hlavu z kupé na konci chodby. Zamířila jsem k ní a přemýšlela, jaký je vztah mezi mnou a Danielem Nevímjakdálem. Napadlo mě, že bych možná mohla něco zjistit sama a sáhla do kapsy u džín. Vytáhla jsem mobil a během pomalé chůze chodbou otevřela zprávy. Hned druhá byla právě od nějakého Daniela.

Jenže už jsem byla u posledního kupé. Bleskově jsem mobil zastrčila do kapsy a pootevřela dveře.

„Ještě si skočím na záchod, jo?“ houkla jsem na blondýnku. Jen pokrčila rameny.

Do té špinavé komůrky se mi vůbec nechtělo, tak jsem jen zašla za roh a znovu vytáhla mobil. Našla jsem zprávu od Dana a strnula. Tohle jsem přesně nechtěla. Navíc to znamenalo, že minimálně té blondýnce lžu. Zprávu poslal včera večer.

Taky te miluju. Az budeme mit zitra rozchod, zajdeme spolu nekam. Budeme se ostatnim schovavat :)