Esej o lásce

"Jsme, protože žijeme, a žijeme, abychom milovali."

Za první větou si budu stát, i kdyby mě láska v životě zklamala ještě nesčetněkrát, a myslím, že i spousta další lidí mi dá za pravdu. Láska nás provází životem, ať už je to láska k rodině, přátelům, našim drahým polovičkám či sportu nebo umění. Bez lásky ztrácí život smysl, protože právě ona je pohonem našeho života.

V dnešním uspěchaném světě, v realitě, kde čas se stal nejcennějším zbožím, které se nedá koupit, je vzájemá interakce mezi lidmi omezená na zdvořilostní fráze a povrchní známosti. Není jednoduché dostat se k někomu citově blíže, poznat ho a získat k němu osobní vztah. O to víc si ceníme každého, kdo se nám zapíše do srdce.

Všichni si nejspíš pamatují svoji první lásku. Nejde ani tak o to, jestli byla naplněná nebo ne, hlavní je pocit, uvědomění si, že jsme schopni lásky. Od chvíle mého prvního zamilování stále hledám ten samý pocit. Nezáleží na tom, jestli je láska platonická, jestli nemá žádnou budoucnost - hlavní pro mě je, že ji cítím, že se do ní mohu ponořit a užívat si jí.

Jsme stvoření, která se od zvířat liší svojí potřebou společenského kontaktu. Jen málo z nás by dokázalo přežít v naprosté izolaci od okolního světa. Vyhledáváme společnost, někteří širší, jiní se spokojí s několika přáteli. Ostatní lidé nám dávají pocit, že jsme v životě pro někoho důležití, že někoho zajímáme. Hledáme v nich lásku, naši lásku pro jiné a jejich lásku pro nás. Snažíme se jí obklopovat na každém kroku, protože nám dává pocit naplnění.

Gustave Courbet jednou řekl: "Všichni jsme zrozeni k tomu, abychom milovali, avšak sotva k tomu, abychom byli milováni." Právě tato věta může být přičinou našeho neustálého strachu. Od chvíle, kdy zjistíme, jaké to je milovat, chceme, aby to samé cítil někdo druhý k nám. Můžeme strávit ohromné množství času strachováním se, jestli osoba, o které přemýšlíme každý den, k níž vysíláme všechna svoje přání a touhy, nám věnuje alespoň jednu myšlenku.

Každé zklamání otřásá půdou pod nohama. Snaží se nás vykolejit, setřást na zem - a častokrát se mu to podaří. Naším úkolem je jen znovu vstát. Zhluboka se nadechnout, zapomenout, že může přijít další zemětřesení, a jako důvěřivé dítě se znovu vydat vstříc světu lásky, aniž bychom věděli, co nás v něm čeká.

Lidé si myslí, že jsou silní, dokud je někdo silou nepřemůže. Věří, že se nenechají nikdy zlomit,  dokud je životní osudy nesrazí na zem. Doufají, že jsou inteligentní, dokud jim ostatní neukážou, že jsou chytřejší. Ale vždycky znovu věříme, že láska existuje a že v ní nalezneme štěstí. Někdy nám může trvat roky, než se odvážíme vstát ze země a vydat se do neznámého světa lásky. Naše naděje se ale nedají zlomit.

Ať už nám život připraví jakékoli zklamání, ať nás srazí na zem sebevíckrát, nikdy se nevzdáváme. Věříme, protože naděje nás pohání kupředu a vidina lásky je silnější než jakýkoli strach. Chceme milovat, láska je v nás a jakmile se jednou probudí, nikdy nezmizí. Stačí ji hledat, i kdyby to mělo trvat věčnost.