Fáze 2

Nedokázala ho pustit z hlavy. Kolikrát už něco podobného plánovala v hlavě? Nedokázala to spočítat. Od chvíle, kdy ji před třemi lety spontánně objal na chodbě a začal ji provokovat, se tyhle představy vracely.

Ani jeden to nemysleli vážně a přesto pokaždé, když si psali, se jejich konverzace zvrhla v sled dvojsmyslů a narážek, které si ve škole nikdy nepřiznali.

Jako hloupý sen, ze kterého se brzy probudí. Tak jí to připadalo. Posadila se na barovou stoličku u okna a sledovala lidi kolem sebe. Nemohla se zbavit pocitu, že to někdo ví. To bylo nejhorší, že co se stalo za dveřmi koupelny, se nesmělo dostat ven. Protože zatímco David by byl mezi kluky hrdina, ona by vypadala úplně jinak. Holky by si z ní střílely. Vždycky přece byla taková spořádaná, zkušeností s kluky moc nebylo a se spolužáky už vůbec ne. Možná to byl největší problém.

Když začnete chodit se spolužákem, všichni to mají na očích. Musíte se smířit s tím, že se váš vztah aspoň na pár dnů stane středem pozornosti. Takovýhle neplánovaný a zcela nečekaný zvlášť.

Ale proč si dělala hlavu? Znamená tohle snad, že spolu chodí? Ne, ani omylem.

Uvolnila se, nalila do skleničky kofolu a na alkohol ani nepomyslela. Dvě spolužačky ji zatáhly do debaty o konci světa a pomohli jí na chvíli na to všechno nemyslet.

Uběhla půl hodina a z patra pod nimi se ozval klavír. Martina se bleskurychle zvedla, seběhla pár schodů a už chtěla vstoupit do místnosti, když se před ní ze stínu vynořil David.

Popošla k němu. Chytil ji za ruce a přitáhl k sobě. Letmý polibek. Znamená to chození?

Usmál se na ni a pustil ji, když se dveře do pokoje otevřely a hudba zesílila. Martina vešla dovnitř a přisedla si k Lucce, která právě hrála upravenou verzi aktuálního hitu. Když skončila, pustila Martinu a ta nejdřív jen tak zběžně prolétla klávesy. Sama měla doma jen starý klavír, odřený, bez pořádného zvuku a beztak rozežraný červotoči. Tohle bylo něco jiného, krásné pianino Petrof v místnosti s výbornou akustikou. Zahrála jednu skladbu a prozpěvovala si do ní.

David se posadil do jednoho křesla a poslouchal ji. Ani si toho nevšila a byli v místnosti sami. Jen se rozhlédla a hrála dál. Nebude pokoušet štěstí, v tomhle domě lidé přicházejí a odcházejí tak rychle, že to člověk pomalu nepostřehne.

Hodiny ubíhaly a většina lidí už šla domů nebo spát. Zůstalo jich pět, Martina, David, Lucka s Terkou a Kryštof, který oslavu pořádal.

„Asi půjdeme spát, ne?“ zeptala se všech Terka a podívala se na hodiny. „Je půl čtvrtý. A zítra musíme uklízet.“

„No jo, jenže už skoro nemám volný postele,“ poznamenal smutně Kryštof. „Jako někdo mi řekne, že půjde domů a spí u něj další tři lidi. A pak si prostě usne, takže i ti tři lidi, co u něj měli spát, tady zůstanou. Fakt paráda.“

„Aspoň bude víc lidí zítra na uklízení.“

Všichni se zasmáli, ale ne moc upřímně. Večer se poněkud pokazil. Na příjezdové cestě venku ležely stovky střepů ze čtyř lahví od vína, které někdo nedovoleně vzal a ani nevypil. Ztratila se buchta, kterou dělala Kryštofova sestra bratrovi k narozeninám a skleněný tác, na kterém ležel, někdo vyhodil z balkónu na chodník. Ale co se dalo dělat, dvacet lidí prostě neuhlídáš.

„No jo. Ale mám už jen dvě postele.“ Kryštof se zvedl a protáhl se. Podařilo se mu potlačit zívnutí.

„My si zabíráme tu jednu,“ řekla Lucka a podívala se na Terku.

„To je ta velká ne?“ chytla se nápadu Martina. „Tam se vejdu s váma, jo?“

„A já taky, vždyť je to letiště,“ usmál se David. Martina se na něj podívala a rozbušilo se jí srdce.

Všichni čtyři se zvedli, vyběhli po schodech a zapadli do ložnice Kryštofových rodičů. Všichni se nějak nasáčkovali do postele a David si lehl samozřejmě vedle Martiny. Pod dekou našel její ruku a chytili se. Když se jim prsty propletly, cítila Martina podivné mrazení. Strach ale zároveň i vzrušení z možnosti odhalení. Nedošlo na něj a během pěti minut všichni usnuli.

Nespali ani tři hodiny, protože spolužáci, kteří zabrali už o půlnoci, se v sedm pustili do uklízení. Martina vylezla z postele první a na chodbě sebrala koště. Všude po podlaze někdo včera rozsypal popcorn, tak se pustila do zametání.

Během hodiny a půl dokončili základní úklid. Martina věděla, že bude muset během pár minut domů a nedokázala se rozhodnout, jestli by se s Davidem chtěla rozloučit. Seděl s ostatními kolem jídelního stolu v kuchyni a živě debatovali o Tomášovi, který se večer tak opil, že málem skočil do jezírka na zahradě.

Rozhodla se a rozloučila se se všemi najednou. Podívala se Davidovi do očí, ale neviděla v nich nic zvláštního. Možná ten jeho úsměv měl něco signalizovat, ale možná jen zapracovala její představivost.

Celou cestu si přehrávala chvíli v koupelně. Snažila se pochopit sama sebe. Necítila nic zvláštního, ani nevěděla, jestli se jí to líbilo nebo ne. Jako by se celou dobu na něco těšila, a když se to stalo, nezanechalo to v ní žádné emoce. Prostě nic, jen holé konstatování toho, k čemu se tak dlouho připravovali. Nebo ne? Je něco jiného o věcech přemýšlet a pak je zažít. Děje se to jinak, než si vysníme a zkazí to naši představu. Asi tak jí to připadalo.