Fáze 3

Nevěděla. Nevěděla nic. Čím víc přemýšlela o svých pocitech, tím víc se v tom všem ztrácela. Nakonec to vzdala a šla se z toho po obědě vyspat.

Odpoledne, aby si vyčistila hlavu, vzala mobil, sluchátka a vyběhla. Běžela pomalu, jen poklusem, v uších jí zněla hudba Thomase Bergersena a kolem se míhaly pásy jehličnanů. Naběhla na silnici a po pár desítkách metrů zabočila na hliněnou cestu. Zpomalila a přešla do chůze. Mezi stromy se objevil pás skal. Vyskákala po balvanech skoro do pětimetrové výšky a usadila se na jednom, který vypadal skoro jako křeslo.

Zesílila hudbu. V uších jí dunělo, ale dobrou zprávou bylo, že myšlenkové operace se se zvýšenou hlasitostí zpomalily, až nakonec úplně zanikly. Vypnula mozek a dívala se pod sebe. Jen stromy a skály. Nic víc.

Po pár minutách zase slezla dolů a rozběhla se po kamenité cestě domů. Vyběhla po schodech do svého pokoje, zavřela se a ze stojanu vybrala CD oblíbené kapely.

Jakmile se místností rozezněla směs country, popu a jazzu, svalila se na postel a dívala se do stropu. Přemýšlela o zítřku. Půjde do školy. Uvidí ho. Jak se zachová? Bude ji ignorovat? Půjde za ní? Nebo se bude chovat úplně normálně?

Věděla, jak se bude chovat sama. Jako každý jiný školní den, přijde do třídy, pozdraví a dojde ke své lavici. Vytáhne si věci a posadí se na parapet mezi ostatní holky. Bude čekat na jeho reakci. Je to přece kluk, on má převzít iniciativu.

Probudil ji až budík ráno do školy. Zmatená se rozhlížela po pokoji. Pak se podívala na sebe a uvědomila si, že spala v tom, v čem přišla včera večer domů. Seběhla dolů do koupelny, osprchovala se a nachystala si učení. Vyrazila do školy a cestou radši znovu zapnula hudbu ve sluchátkách naplno. Lepší nepřemýšlet před zásadními událostmi.

Překvapilo ji to víc, než očekávala. Nechoval se nijak. Prostě seděl v lavici, když přišla do třídy a všechny pozdravila, zvedl hlavu a pozdravil ji jako všichni ostatní a sklonil se zpátky k mobilu.

Nepatrně zavrtěla hlavou a přidala se ke spolužačkám.

Po šesti vyčerpávajících hodinách konečně skončilo vyučování. Sbalila si věci a už se chystala vypadnout ze třídy, když ji zarazil učitel a požádal ji, aby smazala tabuli. S odmítavým výrazem vzala hadr a rozprášila křídu na tabuli do vzduchu.

Všimla si, že je ve třídě skoro sama. Zůstal tam jen David. Martina se podívala směrem ke dveřím, aby se přesvědčila, že všichni už běželi na oběd.

Přišel k ní, ale zastavil se asi dva kroky před ní.

„Tak když už jsme tady sami, možná bysme si měli vysvětlit, co se stalo v sobotu,“ začala Martina a sklonila hlavu.

„No, já vlastně sám nevím.“

„Ale tak něco sis myslet musel. Mělo to být jako nezávazně, nebo něco víc?“

„Co já vím?“ ohradil se a nasadil jeden ze svých nečitelných výrazů. „Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si říkal, že to zkusit nezávazně a třeba co se z toho vyvine.“

Nastala chvíle ticha. Tohle Martina nečekala. Byla smířená s tím, že to zametou pod koberec. Dokonce i s tím, že přijde do školy a všichni se začnou smát a pak se jí někdo zeptá, co že má s tím Davidem. Byla připravená odpověď, že to byla chyba. Možná i na to, že spolu opravdu začnou chodit. Ale ne na nezávazný vztah.

„To nezvládnu. Nezávazně. Vždyť to nemá žádnej smysl,“ zazněla její odpověď. Tak lhostejně, tak povrchně.

„A proč by ne? Však uvidíme, co se z toho vyvine. Pak to třeba smysl mít bude.“

Podívala se na něj a on na ni. Bezděky sklouzla pohledem k jeho rtům. Pochopil ji a udělal krok vpřed. Naklonil se a jemně ji políbil.

„Tak jdeme na oběd?“

„Ale víš, že tohle nepůjde jen tak? Budeme to muset utajit. Jinak nás totálně zruinujou,“ přešla jeho otázku Martina.

„Já vím. Jinak to nepůjde.“

„Tak já jdu první. Dej si na čas,“ usmála se na něj a ještě ho krátce políbila. Pak vyběhla na chodbu.

Spolužáci ještě pořád stáli ve frontě. Nebylo skoro slyšet slova. Nikdo se jí nezeptal, kde se zdržela. Nikdo si ani nevšiml, že minutu po ní se do fronty připojil i David a lehce se dotknul její ruky.

Na obědě si sedli každý k jinému stolu. Schválně tak, aby na sebe neviděli a nebyli v pokušení sledovat toho druhého.

***

Scházet se, i když spolu vlastně nechodili, to bylo pro Martinu nejhorší. Protože čím častěji ho vídala za jiným než kamarádským účelem, tím více chtěla, aby spolu opravdu začali vztah.

Přesto každé jejich setkání bylo tak vzrušující a krásné. Museli si dávat pozor, aby je spolu neviděl nikdo, kdo je jenom od pohledu znal. Nechtěli riskovat nic. Nejvíc se báli toho, že je budou probírat ve škole nebo dokonce ve třídě. Proč? Protože jejich nezávazný vztah by pochopilo jen málo lidí a buď by je odsuzovali, nebo si mysleli, že spolu regulérně chodí. Nic nebylo horší než přílišná pozornost.

Trvalo to tak už skoro měsíc a nikdo nic netušil. Byli dobří. Ve škole se k sobě chovali jako dřív, David si neodpustil občasné popichování a legrácky a Martina je s úsměvem a naoko odmítáním akceptovala.

Občas se sešli ráno ještě před školou, někdy se jim podařilo zůstat jako poslední ve třídě, někdy měli náhodou společnou cestu a zapadli někam za roh.

Měli rituály. Měli svá místa. Věděli, jak se chovat v případě podezření. Byli sehraní. Ve všem. Občas si dokonce psali přímo při vyučování a plánovali odpoledne.

Byl čtvrtek. Po poslední hodině uklízela Martina zeměpisnou mapu a David na ni jako gentleman čekal.

„Takže dneska za rohem?“ zeptal se a pomohl jí smazat tabuli. Za rohem bylo jejich označení pro část města s garážemi, kde se vyznat bylo často umění. Mezi několika zídkami pod javorem byl klid a jen málokdo je tam mohl vyrušit.

„Jasně,“ přikývla Martina a natáhla se k němu. Políbil ji a cukl sebou, když se otevřely dveře třídy. Vešel jejich učitel zeměpisu. Všiml si, ale decentně to přešel.

„Mohli byste mi donést tu mapu?“ zeptal se s úsměvem na tváři.

David přikývl, vzal Martině mapu a kývl na ni. Pak odešel za učitelem a Martina zamířila do jídelny na oběd.