Fáze 4

První na místo přišel David. Posadil se na polorozbořenou zídku, která mu sahala asi po pas, a utrhl jeden javorový list. Chvíli ho obracel v ruce.

Přicházel podzim. Zatím bylo nezvyklé teplo, možná proto, že léto rozhodně šetřilo horkými dny. List, který obracel v ruce, byl celý žlutý a několika už rudými skvrnami. Kolem se podobných listů válely spousty. Podíval se nahoru. Slunce prosvítalo mezerami mezi listy a zbarvovalo je ještě víc.

Zaslechl kroky na štěrku a otočil hlavu.

Martina se na něj usmála. Nikdy by nevěřila, že přistoupí na podobný vztah. Ale možná právě tohle potřebovala. Protože kdykoli dříve začala s někým chodit, jejich vztah vybouchl ještě v začátcích. Neznala je tolik. Poslední týdny jí o Davidovi ukázaly hodně. Nemusela se před ním stydět, něco tajit, protože spolu přece nechodili.

Probrali názory jeden na druhého, na své přátele i nepřátele a všechny kamarády, promluvili si o bývalých a nezapomněli se zmínit o potencionálních partnerech. Nemuseli se bát, že něco zkazí, protože když spolu nechodili, nemohli se ani rozejít.

Občas přemýšlela o budoucnosti, ale nikdy ji neděsila. Momentálně byli výbornými kamarády s výhodami. Našli si k sobě pouto a bylo jen na nich, jestli ho nechají tak, jak je, nebo se ho pokusí ještě upevnit.

David se postavil a šel k ní. Dlouze se políbili a než snad stačili začít něco víc, odtáhli se od sebe.

„Přemýšlel jsem,“ řekl David a objal ji kolem pasu. Položila mu ruce na ramena a vypadali, jako zamrzlí tanečníci tančící ploužák.

„Zalíbilo se mi to. Mám tě rád. Chtěl bych ti dát víc než jen tyhle jednotlivý setkání.“

Martina mu položila hlavu na hruď a objala ho kolem krku.

„Zkusili jsme to a fungovalo to,“ zašeptala.

„Já vím, že to bude těžký. Neříkám, že ne. Proklepne nás to. Ale jestli to někdy máme zkusit, tak radši teď.“

Martina měla strach. Takhle to bylo tak jednoduché. Mohli se stýkat a nemuseli myslet na následky. Prostě jednotlivé události, spolu nesouvisící, budující maximálně bližší přátelství. Ale David měl pravdu. Nemohli takhle zůstat napořád.

Přemýšlela, kolikrát slyšela radu, aby nechodila s někým ze školy, natož pak ze třídy. Psychický nátlak je to ze začátku moc silný. Zažila to. Chodila s klukem ze třídy. Měla ho ráda, ale neměla čas se do něj zamilovat. Třída a lidé kolem ji odradili. Nechtěla být středem pozornosti. Měli budoucnost, ale skutečnost, že spolu chodili do třídy, jim nedala možnost jít tou cestou.

Stála na rozcestí. Skončit to nebo risknout.

Co dělala poslední týdny?

„Musím ti něco říct.“

Ten hlas jako by k ní přicházel z velké dálky. Jako by si musel přímo prodírat cestu k jejím uším. Prodral si ji. Mozek čtyři slova zpracoval a vydal příkaz. Rozbušilo se jí srdce a zároveň všechno zapadlo na své místo.

„Miluju tě,“ zašeptal.

Šli cestou. Začala nenápadně a vyrostla ve vzájemné kamarádství. Angažovali se a posunuli hranici k přátelství. Pak porušili všechna pravidla, která si předtím stanovili každý sám pro sebe a za zamčenými dveřmi v koupelně dali základ novým, společným pravidlům. Získali si čas, i když podmínky nebyly příznivé. Získali čas a povedlo se jim to.

„Miluju tě,“ zašeptala ještě tišeji než on a zvedla hlavu. Vzal její obličej do dlaní a dlouho si navzájem hleděli do očí. Políbil ji a líbal ji jinak než dosud. Tentokrát už závazně.

„Teď už je to oficiální?“ zeptala se s úsměvem Martina, když se od sebe po dlouhých minutách odtáhli.

„Asi jo. Páni, chodíme spolu.“

„Když to řekneš nahlas, zní to strašně neuvěřitelně.“

Začali se smát. Objali se.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se jí po chvíli a opřel se o zeď garáže. Sedla si na zídku naproti němu a pokrčila rameny.

„Jedno vím. Strávili jsme spolu dost času, abychom si všechno uvědomili. Víme, na čem jsme. Bude to naše první zkouška.“