Fáze 5
Jaká zkouška? Lásky? Oddanosti?
Stáli za jedním panelákem, schovaní před zraky všech, kteří mířili do školy. Byli nervózní snad ještě více, než kdyby měli jeden druhého představovat rodičům.
Lidé jednodušeji pochopí, co se stalo, když před tím vidí nějaké náznaky. Když jednoho dne váš spolusedící v lavici neustále smrká a kašle, pochopíte jednoduše, když druhý den nepřijde do školy. Ale když je jeden den zdravý a druhý se ve škole neobjeví, objeví se pochybnosti. Nejistota.
Chytil ji za ruku.
„To zvládneme.“
„Davide, já se bojím. Všichni se budou ptát, budou chtít všechno vědět a budou se divně dívat. Nevím, jestli to zvládnu.“
Pohladil ji po rameni a podíval se jí do očí. Viděla v nich jiskru štěstí, která tam plála od včerejšího odpoledne, a nevypadala, že by měla někdy zhasnout. Krátce ji políbil a otočil hlavu ke škole.
Šli ruku v ruce a hned spatřili prvního spolužáka, rovnou ze třídy. Naštěstí byl od nich dost daleko, aby je jen viděl, takže vešli do školy a šli do šaten. V rychlosti ze sebe shodili bundy a zamířili do třídy.
Martina měla pocit, jako by je zrovna dneska potkávalo desetkrát víc lidí než obvykle. Připadala si, jako by se pod pohledy všech kolem zmenšovala. Tiskla Davidovi ruku a hledala v něm oporu. Pomáhal jí.
Dveře. David je otevřel a vstoupili dovnitř. Pohledy všech spolužáků se otočily na ně. David seděl v poslední lavici a Martina ve druhé od katedry, oba ve stejné řadě u okna. Pět metrů, to byla vzdálenost, kterou přešli společně a drželi se u toho za ruce. Několika klukům se podařilo odtrhnout pohled, ostatní dál zírali.
David jí stiskl ruku, odpojil se a sedl si do lavice. Martina jako v transu, vyvedená z rovnováhy Davidovou nepřítomností, došla ke své lavici, sundala ze zad batoh a položila ho vedle lavice. Neposadila se, protože věděla, že právě teď holky jen hoří nedočkavostí, aby zjistily, o co jde.
Kupodivu jí to dodalo sílu. Usmívala se. Otočila se a na chvíli zachytila Davidův pohled. Taky se usmíval. Od ucha k uchu.
Vlastně to byla zábava, sledovat dychtivé tváře Lucky a Terky, které seděly na parapetu očividně v podivné křeči. Posadila se vedle nich a pořád se usmívala. Zamířili k ní další dvě holky, tak na ně počkala.
„Marťo?“ ozvala se první Terka tónem, který si Martina nedokázala přesně vyložit. „Co to má bejt?“
„A co?“ uculila se Martina a úsměv se jí stále nevytrácel z tváře. Všechny holky jí to oplácely zcela vyděšeným, nechápavým výrazem. Musela se usmívat ještě víc, když viděla, jak to nedokážou vstřebat. Myslela, že to bude horší. Myslela, že jí to bude připadat trapné. Právě naopak, velice ji celé to divadlo bavilo.
„Vy jste se dali dohromady nebo co?“
„Vy se divíte?“ odvětila znovu s úsměvem a snažila se potlačit záchvat smíchu, který se dral na povrch. Koutkem oka zachytila Davida, jak právě se smíchem hovoří s nejlepším kamarádem. Na chvíli si přála, aby holky neměly sklony tolik všechno slovně probírat, ale nakonec se rozhodla jim to vysvětlit a ještě je trochu víc překvapit.
„My už jsme vlastně spolu…ehm…no, měsíc. Jenom jste všichni tak úžasně všímaví, že jste to nezpozorovali.“
Jejich výrazy se změnily, jak přemýšlely. Pomalu jim začalo docházet, kolikrát jsme spolu s Davidem zůstávali sami, poslední, kolikrát jsme nenápadně chodili za sebou. Naše pošťuchování pro ně dostalo nový rozměr. Nebyly schopné vydat ze sebe hlásku. Tak to prostě přešly, všechny se zmateně otočily a rozešly. Co také měly říct?
Pak si uvědomila, jak jednoduché to bylo. Jak jednoduché to může být, když člověka opravdu milujete. Jak všechny překážky najednou padají, boří se a zůstává z nich jenom prach, který můžete odfouknout. Takové už pro Martinu překážky s ním zůstaly. Jednoduché, když je překonávali spolu.