Hypnotizér

Tato povídka také vznikla na motivy povídkáře, ale tentokrát se jená o trochu jiné zadání.

Proč postava:

Vysmátý hypnotizér

dělá tuto činnost:

Neustále kontroluje světlo v chodbě?

V místnosti bylo jen tolik světla, aby se mohl s trochou snahy vyhnout nábytku. Jeho společník to ale vůbec neoceňoval.

„Sakra, Michale. Tak rozsviť. Vždyť tvoje okno stejně nikdo nepozoruje,“ říkal zrovna mrzutě a snažil se na stole prohrabat spoustou papírů, sešitů a měsíc starých novin k zapalovači.

„Tady se nekouří,“ odvětil Michal a jeho stížnost přešel bez povšimnutí. V ruce držel řetízek. Na jeho dlouhém konci se leskl zlatý kroužek s vyrytými symboly – jeho největší zbraň. Umění hypnózy se začal učit, když mu bylo osm. Netušil, jakou může mít moc.

V deseti zhypnotizoval svou mladší sestru, aby mu upekla koláčky. Skončilo to popáleninami prvního stupně. Ve dvanácti zhypnotizoval spolužáka, který následně vyskočil z okna ve druhém patře. Naštěstí si jen zlomil nohu. Jeho pokusy pokračovaly a bohužel existovali lidé tak hloupí, že se mu sami nabídli. Někteří skončili s pohmožděninami. Ti méně šťastní se zlomeninou. Nejhůř na tom byl jeden poslíček, který se náhodou dal s Michalem do řeči. Zlomil si nohu, obě ruce a přerazil několik žeber. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, jen, že byl Michal alespoň toho srdce, aby mu zavolal sanitku.

V sedmnácti odešel z domova. Živil se různě, jako číšník, prodavač občerstvení nebo třeba vytvářel grafické návrhy pro nejrůznější firmy. Ve volném čase cvičil hypnózu. Na různých obětech.

„Michale, děláš to znova.“

Otočil se za hlasem a nepřítomně řekl: „Co dělám?“

„Koukáš na chodbu. Už jsem to začal počítat. Poslední hodinu ses na to světlo podíval sedmačtyřicetkrát. To je docela dost, nemyslíš?“

Michal se usmál. Jak se jeho úsměv rozšiřoval, začal ho rozeznávat i jeho společník a nasadil nechápavý výraz. To Michala rozesmálo ještě víc, nejdřív se zubil, pak mu uniklo zachichotání a následně se začal smát na celé kolo.

„Ondro, Ondro, Ondrášku,“ začal, když se konečně uklidnil. „Ty vůbec nemáš smysl pro humor. A pro zábavu. A pro dobrodružství. Já číhám. Vyhlížím.“ Rozesmál se znovu, tentokrát se k němu Ondra opatrně přidal.

„Stejně to nechápu.“

„Dobře, vysvětlím,“ podvolil se Michal a i v té tmě Ondra poznal, že se pořád usmívá.

„Před týdnem za mnou přišla dívka.“

„Moment,“ přerušil ho hned Ondra. „Je ti pětatřicet, o jaké dívce mluvíš a v jakém smyslu?“

„Počkej, dozvíš se. Když říkám dívka, myslím mladou, krásnou, patnáct let.“ Jelikož Ondra seděl u okna, bylo mu lépe vidět do tváře. Michal si hned všiml jeho pohoršení, ale přešel ho s lehkostí sobě vlastní.

„Chtěla to naučit. Chtěla naučit hypnózu.“ Odmlčel se, aby dodal příběhu trochu tajemna. Bohužel mu uniklo další zachichotání, takže celý dojem zkazil.

„Jsi zhulenej nebo co?“ rýpl si Ondra a trochu se nadzvedl v křesle, ve kterém seděl. Na chvíli vyhlédl z okna a postřehl další dva Michalovy pohledy na chodbu.

„Děvětačtyřicet,“ poznamenal tiše.

„Říkal jsi něco?“ ohradil se Michal, ale jeho společník jen zavrtěl hlavou, takže pokračoval ve vyprávění.

„Ptal jsem se jí, jestli něco ví. Netušila ani za mák, co je hypnóza. Ale našla mě. To jsem obdivoval, takže jsem svolil, že ji něco naučím. A začal jsem první lekcí – musela se sama nechat zhypnotizovat. Navíc jsem jí řekl, že jestli chce být dobrá, jako opravdu dobrá, musí umět i odolat. Dal jsem jí pár rad, ale jinak nic. Uvedl jsem ji do hypnózy a vsadil myšlenku, že dneska v noci za mnou přijde.“

Vyzývavě se opřel hlouběji do svého křesla, až málem Ondrovi zmizel ze zorného pole.

„Takže myslíš, že první lekci zvládla? Nebo že ještě přijde?“

„Ona přijde. Jen jde o to kdy. Já řekl v noci. Noc je dlouhá. Jestli odolala, přijde ráno. Jestli ne, objeví se do šesti hodin. Ráno, samozřejmě.“

„Neasi,“ odfrkl si Ondra a vytáhl mobil. Na displeji svítily zrovna čtyři jedničky. Usmál se. Krásný to čas. Čekal, že Michal bude nějak pokračovat, rozvíjet myšlenku, ale jenom se usmíval od ucha k uchu a občas mu ušlo krátké zachichotání. Nevydržel to.

„A proč jsem tady vůbec já?“

Michal si dal s odpovědí na čas. Opřel se rukama o křeslo, zaryl prsty do měkkého čalounění a pomalu, velice pomalu, se naklonil dopředu. Věřil, že jeho trpělivost mu ještě přinese hodně dobrého. Netušil však, jak málo jí má Ondra.

„Tak co?“ vyštěkl jeho společník a málem se zvedl z křesla. „Sedím tady už čtyři hodiny! Za tu dobu z tebe pomalu nevylezla kloudná věta. Co tady dělám?“

„Á… těším se, až ji uvidíš. Je krásná, dlouhé, hnědé vlasy, zelené oči. Myslím, že je má po tátovi…“ prozrazoval pomalu a s úsměvem Michal. Cítil, jak ho pár pronikavě zelených Ondrových očí probodává. Nasával to horko, tu atmosféru. Vztek. A zmatenost.

„Děláš si ze mě legraci, viď?“ přemáhal se Ondra. Michal věděl, že to nebude trvat dlouho a jeho přítel, kterého znal teprve dva měsíce, se zvedne z křesla a tentokrát si dá sakra dobrý pozor, aby nezakopl o stůl. A že jeho ruce s jistotou naleznou jeho krk, když to bude potřeba.

Věděl přesně, co dělá. Přestal se usmívat, čímž Ondru trochu uklidnil. Znovu zkontroloval světlo, ale to naopak Ondru jen rozrušilo.

„Přísahám, že jestli do tří sekund něco neřekneš, tak tě vlastnoručně uškrtím!“

Slyšel ta slova jako z velké dálky. Podíval se na hodinky. I v šeru, i potmě, v oslňujícím slunci, vždycky dokázal rozeznat, kolik je hodin. Teď bylo za minutu půl druhé. A on věděl, že práci odvedl skvěle. Světlo se rozsvítilo.

Ondra ztuhl. Zapomněl na výhružku, i když tři vteřiny dávno uplynuly. Světlo, které se rozsvěcovalo pohybem, osvětlilo dokonce i jejich místnost. V chodbě někdo byl. Nešla tam kočka ani neběžela myš. Tohle byly kroky člověka a jeho stín ukazoval, že malé a štíhlé dívky.

Michal se zvedl z křesla a sledoval Ondru. Usmál se. Jak se stín blížil, usmíval se víc. Když se postava objevila, rozesmál se na celé kolo.

Patnáctiletá dívka s hnědými vlasy a zelenýma očima po tátovi nesla v rukách kulatý dort s marcipánem a na něm třicet hořících svíček. Usmívala se od ucha k uchu, a když spatřila Michala, začala se nahlas smát s ním. Ondra tam seděl, vyjevený, zmatený a jako opařený. Konečně se zvedl a pořád přemýšlel, co je to za trik. Trvalo mu celou minutu, než si uvědomil, že má dnes opravdu narozeniny. A že se narodil o půl druhé, přesně v tuto hodinu, kdy mu vlastní dcera donesla dort. Jen si pořád myslel, že je zhypnotizovaná.

„Ukončíš tu hypnózu, že?“ otočil se na Michala a třásl se mu hlas.

Michal i jeho dcera se na něj nechápavě podívali.

„Ale tati, já nejsem zhypnotizovaná. Co ti to Michal namluvil?“ ozvala se první Lenka.

„Vážně, Ondro. To byl vtip.“

Oba dva sledovaly, jak Ondrovo napětí povoluje. Taky se začal usmívat.

„Ty blázne jeden bláznivej,“ propichoval Michala pohledem, „tohle je vážně hloupej vtip. Ale díky, že sis vzpomněl.“

Rozesmál se. Všichni se smáli s ním ještě dlouho a vlastně celou noc, kdy pomalu ujídali dort a Michal jim vyprávěl o těch případech, kdy zhypnotizovaní nepřišli ke zranění. Kupodivu takhle vyprávěl celou noc a celé ráno. Ale kdyby měl vyprávět o případech méně povedených, mohli by si vyhradit na povídání minimálně měsíc. Možná i víc.