Je ten život ještě můj?

Myslím, že i za těch sedmnáct let a pár dní jsem na světě viděla dost a měla bych vědět, jak ho popsat. Ale nevím, a možná to nebudu vědět ani za deset, dvacet nebo sto let.

Jedno ale vím - že život není fér. No, ale to asi víme všichni. Zažila jsem toho dost, abych to mohla prohlásit. Možná i proto si dnes připadám, jako by mi nikdo nedokázal porozumět. Protože mám pocit, že nechápu dnešní svět. Nebudu se tady dušovat, jak byl nejspíš svět dřív lepší, míň zkažený, zábavnější a bezstarostnější nebo nevím co. Byl, ale to je na jiné povídání.

Jen jsem byla poslední týden nemocná a měla jsem dost času přemýšlet o životě. Přemýšlet o tom, jak moc si ceníme naší rodiny, koho považujeme za přátele a kamarády. A přesto, že si myslím, že mám přátele... připadám si v tomhle světě ztracená. Může to být jen můj pohled, ale jednoduše všichni hrozně spěcháme, se vším a všude. Měla jsem možnost zpomalit a uvědomit si, jak moc mi chybí možnost jen si tak sednout, nechat kolem sebe plynout čas a přemýšlet o věcech, které se staly nebo se můžou stát.

Chtěla bych se tak trochu vyjádřit k aktuální situaci. Protože čím dál víc mi připadá, jako bych ztrácela všechny kolem sebe. Nejsem z lidí, kteří chodí na párty za účelem totálně se zlít (s prominutím). Nepatřím mezi lidi, kteří by měli rádi přetvářku. Jsem introvert. Kdykoli to řeknu mezi kamarády, říkají, že to není pravda. Vím ale svoje. A poslední dny se to jen víc a víc projevuje. Připadá mi, že čím víc se snažím ostatní pochopit, tím víc se mi vzdalují.

Přála bych si v životě tolik věcí. Mít úžasnou rodinu, ty nejlepší přátele, lásku, která mě bude provázet po celý život. Všichni si přejeme tolik věcí....a nejhorší je, že spousta z nich nezáleží jen na nás. A spousta zase ano.

Viděla jsem film, Stuck in Love a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí možnost jen tak proplouvat životem. Jsem člověk s velkou fantazií, člověk, který musí neustále o věcech přemýšlet a jakmile přestane, dělá chyby.

A tak vlastně ani nevím, co jsem tady napsala. Pro někoho nejspíš snůšku blábolů, kterou ani nebude číst. A snad pro někoho zamyšlení,  že stále žijeme vlastní život. Chci jen říct, že pokud nechceme změnit to, kým jsme, někdy prostě zůstaneme v koutě. V koutě u papíru, chytajíc útržky příběhů ostatních.

A naposledy citát, který se mnou pohnul, z filmu Stuck in Love:

Samantha:

I never enjoy anything.
I'm always waiting for whatever's next.
I think everyone's like that...
living life in fast forward
never stopping to enjoy the moment
too busy turn to rush through everything
so we can get on what we're really supposed to be doing with our lives.
I get these flashes of clarity, brilliant clarity,
where, for a second I stop and I think,
wait, this is it, this is my life.
I better slow down and enjoy it
because one day we're all gonna end up in the ground
and that will be it, we'll be gone.