Když si chcete jen tak psát...

Někdy se můžete dostat do situace, kdy máte spoustu malých nápadů, v hlavě se vám rodí útržky čehosi, ale nic spolu nesouvisí. A nebo souvisí, jenže jsou to pořád jen útržky, které zrovna v tuto chvíli nedokážete spojit do sebe. Ale chcete psát a zrovna nemáte nic jiného rozdělaného nebo se vám do ničeho jiného zrovna nechce vrtat. Párkrát jsem se do podobné situace dostala a myslím, že její řešení by vás třeba mohlo zajímat.

Úplně první útržky se mi v hlavě začaly vytvářet během určitého období života, které pro mě bylo těžké, a znamenalo spoustu hodin strávených přemýšlením o všech problémech. Jak jsem se zmínila v článku Fantazie může být nepřítel, když mám problém, můj mozek ho přebírá ze všech stran a představuje si budoucnost v útržcích. Stalo se mi, co se stane snad každému, kdo píše. Začala jsem si jednotlivé útržky zapisovat. Problém je, že nevznikaly ani tak povídky, jako spíše texty bez opravdového příběhu a pointy, celé to vypadalo jako vzpomínka, něco lyrického a abstraktního. Bylo mi líto všechny textíky jen tak zahodit, protože jejich literární forma ničemu moc neodpovídala.

Pak se mi v hlavě zrodil nápad. Všechny textíky jsem zařadila do jedné škatulky, protože všechny se vázaly k nějak ohraničenému tématu, přesto, že spolu moc nesouvisely (natož aby na sebe snad navazovaly). Tak vznikla menší sbírečka, kterou jsem nazvala Okamžiky.

Po čase jsem se dostala k něčemu úplně jinému - napadlo mě napsat příběh mladé popové zpěvačky někde v Londýně, o strastech slávy, jejích starostech, samozřejmě neměla chybět láska a veškerá klišé, která k tématu patří. Od začátku jsem o tom nepřemýšlela jako o nějaké knize, spíš možná maximálně novele. Ale pak se z toho vyvinulo něco jiného. Protože jsem zjistila, že to, co píšu, jsou spíše útržky. Povídky bez začátku a bez konce - takže vůbec ne povídky. Tak vznikla sbírka Svět uvnitř mikrofonu. Jakmile budu mít čas, pokusím se jednotlivé útržky přepsat na počítači a vložit sem jako nový dlouhodobý projekt. Ovšem bude zde rozdíl. Když píšete útržky, je to, jako byste zaznamenávali vzpomínky. Může to být text na jeden odstavec, stejně jako na několik stran, protože vzpomínky jsou taky různě dlouhé, někdy je to jen pocit, někdy událost obsahující několik minut nebo i hodin. Vzpomínky jsou nekonečné a proto i sbírky útržků budou nekonečné. Nebo alespoň nedokončené, pokud mě přestane na dané téma bavit psát :)

Chtěla bych se ještě zmínit o jedné velké výhodě podobného psaní.

Může se stát, že napíšete jeden útržek, který nebude k ničemu patřit, nebude na něj nic navazovat. Prostě samostatný kamínek v písku. Ale jednou se může stát, že zrovna nebudete mít moc inspirace. Zrovna budete čelit tvůrčímu bloku. Pak můžete vytáhnout ten jediný kamínek z písku, který se pro vás stane jedinečným, protože v něm najdete novou inspiraci. Může se stát, že si řeknete: Páni, tohle by mohlo vést k tomuhle...a k tomuhle...a předtím by se mohlo stát tohle...a najednou získáte inspiraci, najednou příběh přímo roste před očima. I tak se dají útržky využít. Můžou se stát neocenitelnými.