Maturitní slohovka trochu jinak

Dnes jsem psala maturitní slohovou práci... Jedním z témat bylo vypravování o Erikovi, který se probudil v nemocnici a z posledních sedmi dnů si nic nepamatuje. Téma se mi líbilo, jen se mi trochu nehodilo na zpracování mezi 250 a 300 slovy (250 je minimum, maximum není, ale je zbytečné se příliš rozepisovat). Příběh mě napadl skoro hned a rozhodla jsem se ho zkusit sepsat. Možná vydá jednou na něco víc.

Aneb jak Erik o paměť přišel

„Eriku? Všechno v pořádku?“

Zvedl hlavu a podíval se na dívku vedle sebe. Nebýt jí, nikdy by se do téhle šlamastyky nedostal. Na druhou stranu, nikdy by neměl šanci vrátit svého otce zpátky.

„Všechno v pořádku,“ řekl nakonec a rychle zamrkal, aby zahnal slzy, které se tlačily do očí. Měl strach, příliš velký strach, že to nikdy nemůže zvládnout. Když jeho otec před rokem zemřel, všichni si mysleli, že to byla nehoda. Teprve před měsícem se Erik dozvěděl, že se jeho otec zapletl s duchy, kteří se mu patřičně pomstili. Oni ho shodili ze skály. A Erik teď dostal možnost přivést ho zpátky.

Ve dveřích se objevil Samuel s kýblem v ruce.

„Připraven?“ zeptal se jen a začal do vany napouštět vodu. Erik jen přikývl.

„Dobře, jen pár instrukcí,“ začal Samuel pomalu. „Tahle červená nit tě poutá s tímhle světem. Za žádnou cenu ji nesmíš sundat, jinak už v podsvětí zůstaneš navždy.“ Vytáhl z kapsy rudou nit a uvázal ji Erikovi kolem zápěstí. Pak mu podal druhou nit, stejnou jako předchozí.

„Tuhle musíš uvázat kolem zápěstí svému otci, a to hned, jak ho najdeš. Nebudeš mít moc času. V podsvětí poběží tvůj čas rychleji, takže počítej s tím, že máš zhruba hodinu. To jsou čtyři minuty tady. Víc pod vodou nevydržíš, utopil by ses.“

„Jak poznáte, že jsem ho našel?“ zeptal se Erik roztřeseným hlasem.

„Jakmile zavážeš smyčku, poznáme to. Pak tě vytáhneme z vody a vrátíš se zpět za námi.“

„A otec?“

Místo Samuela odpověděla Sára.

„Jeho duše se vrátí zpátky do těla. Proto jsme museli vykopat jeho hrob. Neboj, všechno dobře dopadne.“ Stiskla mu ruku a Erik byl v tu chvíli nesmírně vděčný, že je tam s ním. Samuel zatím do vany nasypal kýbl ledu, který před chvílí donesl. Erik se otřásl.

Sundal si mikinu a boty a pomalu se položil do vany. Ledová voda mu okamžitě sevřela plíce. Snažil se nevypadat jako slaboch a nelapat po dechu, ale dařilo se mu to jen částečně. Samuel a Sára stáli každý na jedné straně vany. Kývli na něj. Erik se nadechl a potopil se celý do vody. Sára se Samuelem se nad ním chytili za ruku a oba svoji druhou ruku přitiskli jemu na hruď. Až po chvíli zjistil proč.

Začínal mu docházet dech. Chtěl se vzepřít, dostat se nad hladinu a nadechnout se. Nedovolili mu to. Drželi mu hlavu pod vodou. Kopal, stříkal kolem sebe vodu, nic nepomáhalo. Začaly se mu dělat černé fleky před očima, až svět zčernal docela.

Pobudil se v jiném světě, než jaký kdy viděl. Všechno se mu zdálo rozmazané, jako by si půjčil něčí silné brýle. Bolely ho z toho pohledu oči. Snažil se zaostřit, zjistit, kde je.

Všechno kolem se halilo do oranžového odstínu. Stál na rozbité silnici, kolem něj se tyčily polorozpadlé mrakodrapy. Ptal se sám sebe, kde se to ocitl. Místo ho děsilo. Udělal několik kroků. Po nohama mu křupal štěrk, jinak nebylo slyšet zhola nic. I když…

Prudce se otočil, ale nikdo za ním nestál. Otočil se zpátky. Byla to paranoia nebo vážně slyšel cizí kroky?

Zavřel oči a snažil se zachytit jakýkoli zvuk — měl však pocit, jako by slyšel jen tlukot vlastního srdce a proudění krve. Zamířil k nejvyššímu z mrakodrapů. Neměl v úmyslu na něj vylézt a rozhlédnout se. Mrakodrap mu však něco připomínal, něco schovaného, něco, na co už dlouho ani nepomyslel.

Pak kroky uslyšel znovu a tentokrát si byl jistý, že se mu nezdály. Pomalu se otočil.

Naproti němu stála Sára. Vypadala ale jinak. Červené šaty jí vlály, i když v podsvětí vůbec nefoukal vítr. Byla celá ušpiněná, vlasy rozcuchané, oči oteklé, jako by několik dní nespala. Neměla ani boty. Zvláštní však bylo, že se usmívala. Usmívala se na Erika.

„Co tady děláš?“

„Je to tu fascinující, že?“ přešla jeho otázku bez povšimnutí a vykročila směrem k němu. Rozhlížela se na všechny strany, jako by mrakodrapy kolem sebe také viděla poprvé v životě.

„Co tady děláš, Sáro?“ zopakoval Erik svoji otázku.

„Odkud znáš Sáru?“

Erik se zarazil. Spletl se?

„Poslala mě sem,“ začal opatrně. „Spolu se Samuelem. Chci zachránit otce.“

Dívčin úsměv okamžitě zmizel.

„Ty nejsi mrtvý?“

Erik zavrtěl hlavou a začal couvat. Už pochopil, že dívka není Sára, a začínal se jí každou sekundou bát víc a víc.

„Co to máš v ruce?“

„Nic,“ odpověděl bez rozmyšlení a strčil ruku s rudou nití do kapsy.

„Pojď za mnou,“ vyzvala ho, jako by se nic nestalo. „Vím, kde je tvůj otec.“

Nechtěl jít s ní. Jenže netušil, kolik času už promarnil. Jestli měl pouhou hodinu, musel s sebou hodit.

Když minuli dva mrakodrapy, zavedla ho do tunelu. Zaváhal, ale jen na chvíli. Nezbývalo mu moc jiných možností. Zapluli do tmy a Erik cítil, jak se zvedá vítr. Naskočila mu husí kůže. Strčil ruce hluboko do kapes. Strach se k němu kradl pomalu ale jistě, jako mráz v bezvětří.

Náhle se rozsvítila světla. Na zemi ležela postava schoulená do klubíčka. Poznal by ji kdekoli a kdykoli na světě.

„Tati!“ vykřikl a rozběhl se k otci. Klekl si k postavě a otočil ji obličejem k sobě. Otec se na něj díval prázdnýma očima, ale na tváři se mu pomalu formoval úsměv.

„Přišels pro mě,“ zašeptal a Erik cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.

„Samozřejmě, tati.“ Objali se. Ani jeden nemohli mluvit. Erik zašátral v kapse a vytáhl nit. Přitáhl si otcovu ruku a pokusil se uvázat mu kolem zápěstí smyčku. Jeho otec se však vytrhl, vyskočil na nohy a ustoupil o několik kroků.

„To nemůžeš udělat, Eriku.“

„Ale tati…“

„Ne,“ nedal se jeho otec a zuřivě vrtěl hlavou. „Oni nás nepustí. To oni nedělají. To nedovolí.“

Vítr sílil a Erik věděl, že se blíží duchové, možná ti stejní, kteří mu zabili otce. Netušil, co má dělat. Jak si mohl tak naivně myslet, že by to mohlo být tak jednoduché? Duchové postupně nabývali konkrétnějších podob. Všichni měli prázdné výrazy, bledou pleť, ruce jim bezvládně visely podél těl, nehýbali se, nijak nedávali najevo špetku života.

„Co mám udělat?“ zakřičel Erik. Propadal zoufalství. Cítil, že mu zbývá už jen hrozně málo času.

„Eriku.“ Jeho otec znovu promluvil. „Tys nepřišel pro mě.“

Erik nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ale ano, přišel, tati. Jen pro tebe. Vezmu tě zpátky domů.“

„Ne, nevezmeš. Vezmeš ji.“ Ruka jeho otce se natáhla a jeho prst směřoval k dívce, která jako by Sáře z oka vypadla. Erik prudce zavrtěl hlavou. Nemohl mluvit, úplně ztratil hlas. V očích ho pálily slzy a srdce se mu svíralo úzkostí.

„Využili mě,“ vzlykl a svalil se na zem. Jeho otec mu věnoval soucitný pohled.

„Bude to dobré,“ řekl. Dívka, která vypadala jako Sára, ale nebyla Sára, přišla blíž a vzala Erika do náruče.

„Uvaž mi tu nit. Jinak se odtud nedostaneme.“

Třásly se mu ruce, když rudou nit uvazoval kolem jejího úzkého zápěstí. Přes slzy skoro nic neviděl. Duchové stáli v kruhu kolem nich a pečlivě je pozorovali.

Erik už věděl, že ho využili. Všichni ho využili. Jen zatím nevěděl proč — a už teď se děsil okamžiku, kdy se to dozví. Naposledy se podíval otci do očí a utáhl uzel. Smyčka se rozzářila. Všechno kolem zmizelo v ostrém záblesku světla a Erik se ocitl zpátky ve studené místnosti, na kost promočený, zmrzlý a bez dechu.

Samuel ho postavil na nohy, ale Erik ho setřásl. Zvedl hlavu a podíval se před sebe. Spatřil dvě objímající se dívky. Úplně stejné. Byly dvojčata.

Neměly dvojčata náhodou zvláštní moc?

Tu myšlenku mu chtěl asi někdo vymazat, protože ten někdo praštil Erika do hlavy a svět se podruhé za jeden den propadl do černé díry.

P. S. Můžete mě obvinit z vykrádání Constantina a možná dalších žánrů, filmů a knih... Ale tohle nemá být super originální příběh. Jen slohová práce s nápadem posbíraným po všech čertech (nebo peklech a podstvětích).