Nepřekonatelná překážka

Tady jedna zamilovaná, reálná a z obyčejného prostředí. Je na vás, jak tenhle příběh vezmete, co přesně si představíte pod neřekonatelnou překážkou, která mezi těmahle dvěma visí ve vzduchu. Přeji pěkné počteníčko :)

Nepřekonatelná překážka

„Odpustíš mi, když řeknu, že jediná věc, kterou teď doopravdy chci udělat, je políbit tě?“ Neotočila jsem se. Zůstala jsem stát zády k němu, opírala se o stůl a usilovně mrkala. Nesměla jsem slzám dovolit, aby se prodraly ven. Zlomilo by mě to. A jeho taky.

V místnosti zavládlo ticho tak dusivé, že jsem se málem roztřásla. Přemýšlela jsem, jestli tam ještě stojí, jestli se nevypařil.

„Tak to řekni.“ Můj hlas byl pevný a odtažitý, nepoznávala jsem ho.

„Co?“ Jeho hlas naopak zazněl tak ochraptěle, že musel zakašlat a pokusit se zbavit toho knedlíku v krku.

Věděla jsem, co chci odpovědět, ale neskutečně jsem se bála. Předtím jsem si byla jistá, ale teď? Co když řekne ne a zbaběle uteče od všeho, co jsme spolu vybudovali? Zhluboka jsem se nadechla. Už nebylo cesty zpět.

„Že mě nemiluješ.“

Nastalo další ticho, ještě dusivější, jako jedovatý plyn. Neslyšela jsem, jestli se pohnul. Zajímalo mě, jestli se na mě dívá, nebo sklonil hlavu. Musela jsem to zjistit.

Odrazila jsem se rukama od stolu, narovnala se a otočila. Ihned jsem položila ruce zpátky, opřela se o stůl a teprve potom se na něj podívala. Pochopila jsem, že teprve teď vzhlédnul.

V očích se mu zračilo naprosté zoufalství a vyzařovalo ho i celé jeho tělo. Nevěděl, co s rukama, jak se mu třásly, tak je zastrčil do kapes u kalhot. Byl tak zvláštně nahrbený, že vypadal zdrceně. Vlasy ho znovu neposlouchaly a lezly mu do očí, ale neměl sílu je odhrnout.

Sebrala jsem poslední síly, které jsem mohla, aby se mi netřásl hlas. A vsadila všechno na poslední kartu.

„Podívej se mi do očí a řekni, že mě nemiluješ. Pak bude konec a každý budeme moct jít dál.“

Podíval se a já se hned topila v jeho hnědých očích. Nic na světě mě nedokázala vyvést z míry tak, jako tenhle pohled. Protože v něm bylo všechno, co poslední měsíce zatajoval, schovával a popíral. Byla v něm všechna bolest – jeho i moje – prožitá od chvíle, kdy jsme si to uvědomili. Pochopila jsem, co on věděl od začátku – že se mu to vymklo z rukou více, než kdykoli předtím. Poznala jsem, jak hluboko si mě pustil.

Dostala jsem strach, že odolá, že ten krok neudělá a znovu mě nechá napospas světu bez jediné opravdové pocitové vzpomínky na něj. Chtěla jsem se pohnout, ale jako by mi ruce přirostly ke stolu a nohy k zemi. Bylo to na něm. Jako vždy předtím.

Ale rozhodl se, podlehl a ten krok udělal, rychlejší, než jsem očekávala. Přesně jako v mých snech stačilo jen zavřít oči.

Políbil mě, ze začátku tak lehce, jako by se bál, že se leknu a uteču. Na to bych ale nikdy nepomyslela.

Jednou rukou mi vyhrnul tričko a prsty jemně přejížděl po páteři, až mi naskočila husí kůže. V polibku bylo všechno, co kdy cítil a zavrhoval. Sálala z něj touha, útočil, dobýval, a já se pod ním hroutila.

Rukou jsem mu přejela po paži ke krku, na zátylek a zabořila prsty do jeho vlasů. V té chvíli zpomalil, napjatý ještě více než předtím. Vtiskl mi několik polibků na krk a znovu se vrátil ke rtům. Líbal mě s novou silou, ale pak znovu zpomalil. Poznala jsem, že mu to začíná docházet. Vzdoroval vlastnímu svědomí.

Ulehčilo mu to bouchnutí vchodových dveří. V mžiku ode mě odletěl jako odražený tlakovou vlnou atomové bomby. Když jsem otevřela oči, byl už tři metry ode mě a zhluboka oddechoval. Třeštil na mě oči v naprostém zmatku.

Jenže kroky se blížily a my nedostali možnost všechno vyjasnit. Roztřesená a s divoce bušícím srdcem jsem se otočila ke stolu. Ruce se mi tak třásly, že napoprvé jsem nedokázala vzít nůž do ruky. Podruhé se mu to už podařilo a začala jsem krájet chleba, jako před pěti minutami.

Za mnou se ozvalo šustění a já pochopila, že paní domu už skládá na chodbě tašky. Kroky jsem nezaslechla, takže jsem překvapením ztuhla, když mě zezadu políbil na tvář.

Pak už se ozval hlas, ale nedokázala jsem ho vnímat. Naštěstí nemluvil na mě. Dostala jsem čas uvědomit si, že tohle je začátek konce. Kdyby neměl tak vážný vztah, třeba bychom to mohli zvládnout, pomyslela jsem si. V očích mě pálilo, přesto jsem se usmála, protože teď jsem na něj měla vzpomínku. Vzpomínku, která mi umožnila jít dál.