Opuchlina

Opuchlina je moje první dopsaná povídka na motivy Povídkáře.

Zadání

Postava: Sloní muž
Místo: Zamčená škola
Téma: Protiklady se přitahují
První věta: Usmála se na něj a potajmu v kabelce šátrala pepřový sprej.

Usmála se na něj a potajmu v kabelce šátrala pepřový sprej.

„Připadáte mi povědomý,“ říkala při tom a pomalu se k němu přibližovala, jako by si ho potřebovala lépe prohlédnout.

„Tak to je zvláštní, protože já jsem vás určitě ještě nikdy neviděl. A jak je vůbec možný, že ste tady zůstala zavřená?“

Na chvíli se zarazila. Ruku nechala v kabelce, přece jenom, všude byla tma a muži před ní se očividně rozsvěcovat nechtělo.

„No, náš školník nekontroluje, jestli tu někdo zůstal. Opravovala jsem písemky, to víte, doma na to není klid.“

„No jasný, děti, co?“ povzdechl si a o krok ustoupil. Rozhlédl se kolem a najednou vyplašeně otočil hlavu doprava. I v té tmě bylo poznat, jak se mu z obličeje ztrácí barva.

Lucie zaváhala jen na chvíli. Zamčená škola, všude tma, to všechno na ni působilo už samo o sobě dost hrozivě. K tomu všemu ještě podivín, který se před ní znenadání objeví, aniž by ve škole pracoval. Co tady vůbec dělá? napadlo ji ještě.

Vytáhla pepřový sprej a vyslala mu jednu dávku přímo do obličeje.

Začal řvát, chytal se za obličej a na okamžik vypadal, jako by si chtěl vyrvat oči z důlků. Otáčel se na všechny strany a postupně začal vydávat příšerné imitace skřehotání dinosaurů.

Vyjekla, když se po ní ohnal svou obří rukou. Byl takhle tlustý i předtím? přemítala a opatrně ustupovala od běsnící nestvůry.

Ona sama byla štíhlá a vysoká a k mužům při těle se nikdy moc neměla. Tenhle představoval extrém. Mžourala do tmy a snažila se rozeznat, jestli jí vážně roste před očima.

Konečně osvícená sáhla po vypínači a rozsvítila. Chodbu prořízlo ostré světlo. Musela na pár vteřin zavřít oči. Zamrkala a s úlevou se rozkoukala.

Muž před ní jí vážně kynul před očima. Nebo otékal? Už nekřičel, jen se potácel chodbou ze strany na stranu. Pomalu se k němu přiblížila a poklepala mu na rameno.

„Jste v pořádku?“ Očividně nebyl. Cítila se provinile. Vždyť jí nic neudělal a ona na něj zaútočí. Pravda, vždycky si ten pepřák chtěla vyzkoušet.

„Né,“ zaúpěl. „Děláte si ze mě srandu? Proč ste to na mě vytáhla? Po tomhle dycky voteču. Tenhle tejden ste už třetí, sakra!“

„Já se moc omlouvám, ale...“

„No jasně, ale, ale, ale. Stejně z vás nic kloudnýho nevyleze. A pak mi nemaj říkat slone.“

„Promiňte, ale to máte nějakou alergii?“

„Jo,“ odpověděl a vytáhl kapesník. Hlasitě se vysmrkal, zmačkal ho a dal zpátky do kapsy. „Všechno, co je takhle natlakovaný v ňákým hloupým spreji, mi způsobuje todleto.“

„Vážně vypadáte jako slon,“ usmála se. Myslela si, že tím uvolní atmosféru.

„To vám teda pěkně děkuju,“ zasmál se. „Ani moc nevidím. Dostaneme se vůbec vodsaď ven, když je zamčíno?“

„Možná oknem, jestli to chcete zkusit.“

Otřásl se a napuchlýma očima se rozhlédl po chodbě.

„A je aspoň nízko? Protože já z ničeho skákat jako nebudu.“

„Nebojte,“ řekla jen a chytila ho za paži. Pomalu a opatrně ho vedla na schody, kde ho jako nemohoucího opřela o zábradlí. Zatáhla za páčku, která se po chvíli snažení se skřípotem otočila. Otevřela jedno okno a ještě asi minutu zápolila s druhým, než povolilo.

„Je to jen metr od země, to zvládnete, pojďte,“ vyzvala ho a snažila se nedívat se mu na obličej. Oční víčka měl tak opuchlá, že viděl jen maličkými škvírami. Tváře se mu nadouvaly tak, že se divila, jak může vůbec mluvit.

Opatrně mu pomohla protáhnout se oknem. Už to vypadalo, že se ze školy zdárně dostanou, ale muž uklouzl a zhroutil se na trávník pod oknem.

Lucie ladně prolezla za ním ven do chladného večerního vzduchu.

Máme štěstí, že dneska nezačalo sněžit, pomyslela si a pokusila se postavit slona na nohy.

„Sloní muži, vstávejte. Měla bych vás dostat domů.“

„No jo, no jo, však už lezu,“ procedil mezi zuby a s její velkou dopomocí se postavil.

Naštěstí bydlel jen o dvě ulice dál, takže ho Lucie dostala v pořádku domů a nahoru do bytu ho už poslala výtahem. Sama se domů dostala až kolem jedenácté.

V jejím bytě už byl klid, sousedi přestali zkoušet novou bicí soupravu svého syna a ti druzí zase vypnuli televizi. Konečně ticho.

Ráno měla na záznamníku zprávu.

Milá paní učitelko, moc vám děkuju, že ste mě dostala dom. Našel sem vaše číslo na internetu. Jo a opuchliny už sou pryč. Jen kdyby ste mě chtěla vidět v normálnim stavu.

Ani nevěděla, proč volala zpátky. No, protiklady se asi vážně přitahují.