Prolog

Dveře se prudce rozletěly. Do místnosti vtrhnul bez pozvání mladý voják. Stanul uprostřed místnosti a poklekl na jedno koleno, aby pozdravil muže před sebou. Pár vteřin hleděl na mozaikovou podlahu, než se odvážil pohlédnout svému králi do očí.

Na pečlivě vyřezávaném trůně seděl asi třicetiletý muž. Měl ostře řezané rysy v obličeji a mírně vystouplé lícní kosti. Modré oči přísně hleděly na vetřelce. Černé vlasy jako uhel se nepoddajně kroutily a dodávaly mu divoký vzhled. Oblečen byl do kožené vesty a kalhot z vlčí kůže.

Dlouho nikdo nepromluvil. Slušelo se, aby rozhovor začal výše postavený, zde sám král. „Vítej vojáku. Jaké zprávy přinášíš?“

„Vaše Výsosti, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, ale mám za úkol doručit naléhavou zprávu od jednoho z vašich kouzelníků,“ odpověděl. Král sebou při zmínce o kouzelníkovi trhl. Jeho původní lhostejnost se zcela vytratila.

Že by přece…, pomyslel si a snažil se skrýt své vzrušení. Na chvíli zavřel oči. Čekal, že voják bude pokračovat, ale on mlčel.

„Jakou zprávu mi posílá můj kouzelník, že se neodvážil přijít osobně?“ zeptal se netrpělivě.

„Našel člověka, kterého hledáte,“ pokračoval tiše voják. „Nepřišel osobně, protože potřeboval vyřídit jisté záležitosti ve Společenství.“

Nejdřív se král zamračil. Společenství byla organizace dvaadvaceti kouzelníků, kteří sloužili pod jeho velením. Každá rozepře mezi jejími členy znamenala negativní dopad na celou zemi. Ale když si vzpomněl, jakou zprávu dostal, usmál se a pomyslel si: Vůbec netuší, jak důležitou zprávu mi přinesl. Tohle je zlom v celých dějinách. Pokud budu mít štěstí, ovládnu všechny země, které zatím nenáleží mému území. A Larésie pod mým velením bude jen vzkvétat!

„Povstaň,“ vyzval vojáka. „Který z kouzelníků ho objevil?“ zeptal se ještě.

„Matan Dester, můj pane.“

„Děkuji ti. Můžeš jít, ale ještě mi prokaž laskavost a nech pro Matana poslat. A vyřiď mu, ať přijde sám.“ Znovu se usmál.

Voják jen přikývl. Něco v králově hlase mu říkalo, že není radno si s ním zahrávat. Už se chystal k odchodu, když ho muž ještě zarazil. „Počkej!“ Podíval se vojákovi zpříma do očí. „Jsi si jistý?“

Naléhavost oné otázky se nedala nijak zmenšit. Vojákovi bylo jasné, že kdyby odpověděl ne, mohl by být klidně ihned popraven. Přesto si zachoval klidnou tvář a celou minutu králi pohled oplácel. Když muž na trůně odvrátil pohled, vojákovi se na tváři mihl drzý úšklebek.

„Naprosto,“ odpověděl klidně a bez dalších otázek odkráčel z místnosti. Když se dveře zabouchly, král udeřil pěstí do dřevěného opěradla. Nesnášel drzé vojáky, kteří klidně urazili i jeho, pokud to pro ně znamenalo zpestření nudného a rutinního života.

Ale ani tak mu voják nedokázal zkazit náladu. Měl na dosah ohromnou sílu, o které věděl málokdo. Zbývalo jediné – najít toho člověka.

Muž udělal rukou nenápadné gesto a z nejtemnějšího stínu ve výklenku mezi dvěma sloupy se vynořila postava. Před králem stanul statný muž. Krále vždy ohromovala jeho dvoumetrová a svalnatá postava. Pokaždé, když strážného zavolal, přejel mu po zádech mráz. Byl neuvěřitelně rád, že právě on se dal do jeho služeb a ne proti němu.

Strážný se jmenoval Lars. Už když se narodil, předurčili ho, aby chránil samotného krále. Prošel nesmírně tvrdým výcvikem, který spolu s ním absolvovali další tři chlapci. Přežil jen Lars. Přesto, že metody byly tvrdé a Lars přišel o jediné přátele, zajistily mu čestné místo a zaopatřily všech deset členů jeho rodiny na celý život. Lars byl i němý, což jen dodalo významu jeho osobě. Stala se z něj nejen osobní stráž, ale, i když to král nikdy nepřiznal, i nejbližší osoba a možná i přítel nejmocnějšího muže v Larésii.

Protože si rozuměli jako by byli jeden člověk, králi stačil jediný pohled do Larsových černých očí a on hned věděl, co má dělat. Instinktivně položil ruku na jílec meče, který měl připnutý u pasu, jako by se potřeboval ujistit, že tam opravdu je. Pak přikývl a tiše se vrátil na své místo.

Uplynulo několik minut. Král stále nehnutě seděl na prostém trůně a v duchu splétal plány do budoucnosti. Bohužel všechny závisely na jediné osobě a král nevěděl, jestli je to muž či žena, dítě nebo stařec. Netušil ani, jestli žije v celé Larésii, obrovské zemi, která spadala pod jeho nadvládu. Dnes se všechno změní, pomyslel si a na tváři se mu mihl zlověstný úsměv.

Konečně se masivní dveře pohnuly. Když se otevřely dokořán, před krále předstoupil podsaditý mužík s bílo-šedým plnovousem. Lehce pohnul rukou a dveře se samy od sebe zavřely. Muž popošel pár kroků blíže k trůnu, ale nepoklekl, jako předtím voják. Jen lehce pokynul hlavou.

„Zdravím tě, příteli,“ oslovil král starce. „Jsem si jistý, že mi přinášíš dobré zprávy, kouzelníku.“ Při oslovení kouzelníku sebou muž trhl. Nikdo ze Společenství neměl toto označení jejich schopností v lásce. Oni byli mágové, ne obyčejní kouzelníci, kteří po vesnicích předváděli laciné triky. Přesto na sobě nedal nic znát.

„Můj pane,“ odpověděl mág, „Přináším jedinou zprávu, kterou čekáte. Našel jsem Dědice. Vím kde je, jak se jmenuje, s kým žije. Už jsem určil vše, co jste požadoval.“

Králi stekla po čele kapka potu. Ačkoli navenek si zachoval tvrdou a klidnou tvář, uvnitř to v něm vřelo. Nechal se unášet rozporuplnými otázkami dokud dostatečně neovládl své pocity, aby mohl pokračovat v rozhovoru.

„Jsem potěšen Matane. Sdělíš mi všechny informace, které potřebuji vědět, abych toho člověka našel?“ Šlo spíše o řečnickou otázku. Ani jeden z dvojice v duchu nepomyslel na možnost, že by informace měly zůstat utajeny.

„Jmenuje se Elaken. Jeho otec s matkou jsou mrtví, z rodiny mu zůstal jen bratr. Je mu skoro šestnáct a žije s rodinnými přáteli na východě Larésie ve vesničce Dasker poblíž jezera Loka.“

Přestože nebylo pochyb o pravdivosti vyřčených slov, král se zeptal na stejnou otázku jako vojáka: „Jsi si jistý?“

„Naprosto, Aedrisi.“

Král sevřel prsty v pěst. Jen málo lidí ho mohlo oslovovat jménem a Matan byl jedním z mála, kteří mu tak říkali bez dovolení a přežili. Ještě než Aedrisův vztek odnesl proud myšlenek, Matan pokračoval.

„Doufám, že jsi nezapomněl na slíbenou odměnu.“ Lišácky se ušklíbl. „Pokud by ti dělalo problémy získat ve Společenství dostatečný vliv, jsem ochotný…“ Král ho zarazil prudkým gestem.

„Vážím si tvé oddanosti…,“ řekl a nepatrně pohnul prsty.

Z temného stínu se rychle jako blesk vynořil Lars. Tasil meč a záblesk na čepeli upozornil Matana, že něco není v pořádku. Než ale stačil cokoli udělat, svalil se bezhlesně na zem s probodnutým srdcem.

„…ale ne natolik, abys mohl zůstat naživu,“ dokončil Aedris šeptem větu a vstal. Přešel k mrtvole a strhl mágovi z krku zlatý amulet. Kývl na Larse, beze slova odešel tajnými dveřmi ze sálu a nechal strážného, aby dokončil špinavou práci.