3. Roman

Po prvním fotbalovém zápase následovaly další první zážitky. Naučil jsem je hrát na schovávanou, což ocenili především ti nejmenší, nejrůznější honičky, rybičky, rybičky, rybáři jedou, páku, jakýsi druh pozemního hokeje, upravené rugby, zvláštní variantu basketbalu a kdo ví, co ještě.

Vyprávěl jsem jim o zemích, které jsem procestoval, a celkově o světě kolem. Povídal jsem jim o lidech, o tom, jak jsou živí a co všechno dělají a jak si nakonec ničeho neváží. Snažil jsem se, aby měli radost, že mohou rozhodovat o vlastním životě. Asi po měsíci jsem s několika dobrovolníky nacvičil první malé divadelní představení – líbilo se tolik, že se stalo tradicí, aby si každý týden nějaká skupinka jednoduché a krátké představení nacvičila.

Občas jsme i ale museli dávat pozor, co se ve skladu děje, protože každé druhé pondělí k nám dorazila dodávka s vousatým řidičem. Ten si pokaždé zapálil cigaretu, vytáhl krabici z kufru, prohlédl sklad a našel pro ni místo na jednom z regálů. Jedna taková jeho návštěva přinesla do skladu velké pozdvižení.

Jako obvykle jsme v neděli večer všechno poskládali, aby to vypadalo, že se nic nezměnilo. Druhý den ráno jsme jen čekali, až se otevřou vrata, dovnitř se nahrne cigaretový kouř a David – jak se vousatý řidič jmenoval – položí na přeplněnou poličku další krabici. Tentokrát bylo všechno jinak. Neobjevil se cigaretový kouř ani krabice. Místo toho se řidič potýkal s plastovým modelem na oblečení.

Postavil ho do rohu u dveří a ani se nenamáhal rozsvítit světlo. Otřel si hřbetem ruky pot z čela, podíval se, jestli figurína stojí rovně a teprve potom vytáhl cigaretu a zapalovač. Zapálil si a zavřel za sebou vrata.

Počkali jsme, dokud zcela neutichl zvuk kol klouzajících po zledovatělé zimní silnici. Až pak všichni obrátili pozornost na nového spolubydlícího. Teprve začínal přicházet k sobě.

Skutálel jsem se k němu po jedné z ramp, které mi obyvatelé skladu postavili všude kolem stěn, abych se mohl i se svou malou velikostí dostat na co nejvíc míst. Ani nevím jak, ale podařilo se mi rozjet se tak rychle, že jsem na konci rampy vyskočil a přistál zatím ještě nehybnému modelovi na rameni.

„Ahoj, vítej u nás ve skladu,“ řekl jsem, když jsem měl pocit, že už je plně při vědomí. Jeho odpověď mě nemohla víc překvapit.

„Páni, to se mi ještě nestalo, že by kolem bylo tolik oživlejch věcí. Jo, promiň, ahoj. Hele, koho tady máte, že takhle fungujete?“ Rozhlédl se kolem, protáhl si ruce, ani nečekal na odpověď a začal mluvit znovu. „Nechápu, jak jsem mohl strávit takovou dobu v pitomým obchoďáku. Tady to vypadá, že si docela užíváte, co? Víte, já si toho nikdy moc neužil, protože kolem mě furt někdo chodil. Jo, jen tak mimochodem, já jsem Roman.“

Nedokázal jsem dost dobře reagovat. Roman mi nastavil ruku, takže jsem se na ni skutálel a on si mě pěkně zvedl přímo před svůj obličej.

„Ty tady budeš jedinej, kdo procestoval svět, co? Jo, vidím ti to na očích. Ale sám to tady neoživíš, tak kdo v tom má prsty?“

„No, moje kamarádky, propisky. Jeden profesor je sbíral, z každé země na světě má jednu. Pak je vyhodil a já se svezl s nimi až sem. Ale otázkou je, jak to, že to všechno víš ty?“

Byl jsem vůči němu nedůvěřivý. Připadalo mi, že snad jen díky svojí velikosti si myslí, že je něco víc než my ostatní. Navíc vypadal, že by chtěl celému skladu hned velet a z jeho obyvatel si udělat cvičené opice, které mu budou dělat soukromý cirkus. Nebyl jsem z jeho přítomnosti nadšený, ale přece jenom jsem nebyl z těch, kdo dají jen na první dojem a někoho hned odsoudí. V průběhu našeho rozhovoru už začali všichni vylézat z krabic a z pod skříní, seskakovat z polic, poliček a regálů a pomalu se tlačili k Romanovi. Všichni vypadali natěšeně a očekávali něco netradičního. Zmateně jsem se na ně podíval a chtěl jim říct, aby nejásali předčasně. Roman zatím udělal otočku, během které celý sklad znovu přelétl očima a dal se do vypravování.

„Víte, vyrobili mě v jedný továrně a hned potom jsem začal putovat po nejrůznějších obchodech. No a poslední dva roky jsem strávil v tom velkým nákupním středisku tady v Praze, co tuším, že vůbec nevíte ani co je, ani kde je.“

Všichni přikyvovali a já si začal uvědomovat, že jsem Romanovi na začátku křivdil. Protože to, co říkal, pronášel s určitou dávkou nadřazenosti, která plynula z jeho vědění, ale na druhou stranu bral ostatní jen jako někoho, kdo potřebuje jeho vědomosti dostat do hlavy. Trochu mi připomínal profesora, u kterého jsme s propiskami bydleli před skladem. Věděl, že ví víc, ale měl v plánu to ostatní naučit.

„Stal jsem se součástí skupiny modelů v tom nejnavštěvovanějším obchodě. Procházeli kolem mě lidi z celýho světa, dalo by se říct. Jo, bohužel jsem neměl takový štěstí, jako tady můj troufám si říct přítel medailon, jehož jméno jsem zatím nepochytil. Nemohl jsem toho moc dělat. Ale každej člověk z jiný země mi dal možnost procitnout a aspoň vnímat věci kolem sebe. Takže jsem je mohl sledovat, poslouchat a učit se od nich. Jo, někdy to byla nuda, ale určitě menší, než nevědět o sobě ani o životě. Každou noc jsem zase usínal v nevědomosti a ráno s prvníma návštěvníkama se probouzel k životu. Bylo to docela vzrůšo.

Každopádně, jsem rád, že jsem tady a doufám, že mě vezmete mezi sebe, protože myslím, že bych vás toho mohl dost naučit.“

Nevím proč, ale přesně tahle věta ve mně vzbudila víc pochybností, než všechno, co řekl předtím. Uvědomil jsem si totiž, že jsem možná mohl koukat na televizi a sledovat profesora, ale o samotných lidech jsem se nic nenaučil. Moje tušení se brzy stalo skutečností.

Celý den seděl Roman uprostřed skladu, všichni se tlačili kolem něj a snažili se, aby zachytili každičké slovíčko, které mu vypadlo z úst. Mluvil poutavě, každé slovo, kterému ostatní nerozuměli, vysvětlil a hlavně barvitě popisoval okolní svět a lidi v něm. Dělal přesně to, co já jsem nemohl – popisoval obyčejné i neobyčejné věci, chování lidí a to, jak jsou odlišní, prostě příběhy které jsem já ani při cestování po světě z kapsy nebo batohu nemohl zachytit. Mohl jim nabídnout mnohem víc. I na sklonku večera stále vyprávěl a všichni stále hltali jeho slova. Uvědomil jsem si, co musím udělat.

Aniž by si toho někdo všiml, shodil jsem všechny moje rampy a cestičky kolem stěn a vyšplhal se na jednu menší krabici. Možná jsem dokázal všechny zabavit, ale nemohl jsem jim nabídnout to, co Roman. Rozhodl jsem se, že se schovám a brzy se mi dokonce podařilo usnout.

Až pozdě v noci mě vzbudil šramot mezi krabicemi. Otevřel jsem oči a spatřil před sebou bílou Romanovu tvář. Lekl jsem se tak, že jsem málem vykřikl a vzbudil všechny ve skladu, ale Roman byl pohotový a přikryl mě rukou. Ven nevyšlo ani zapísknutí.

„Co tady děláš?  Už skoro dvě hodiny se tě snažím najít. Proč jsi zmizel?“ zeptal se a vypadal zmateně a rozrušeně.

„Nebudu si nic nalhávat, Romane. Nikdy jsem toho moc ze světa neviděl a lidi neznám skoro vůbec. Nemám jim co vyprávět. Ty ano. Vždycky jsem jenom koukal na televizi a vlastně se ani nesnažil pochopit, co v ní vidím.“

„Ale vždyť já toho mám taky nejvíc z televize. Ta u nás dávala samý dokumenty. Docela zajímavý, abych řek.“

„Tak vidíš, bude lepší, když si je vezmeš na starost ty. Navíc, já jsem moc malý, abych si zjednal autoritu.“

Roman se odmlčel a začal se mračit. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Nakonec se podrbal na hlavě, párkrát rychle mrknul a zavrtěl hlavou.

„Je to tvoje rozhodnutí. Můžu se o ně postarat, to bude hračka. Ale ty by sis měl taky užívat a ne někde sedět v koutě. Víš co? Mohl bys třeba psát kroniku našeho skladu. Třeba to pak jednou někdo najde a dozví se, že můžem bejt taky živý. Co ty na to?“

Ihned jsem chtěl jeho návrh zamítnout. Ale radši jsem o něm začal přemýšlet a zjišťoval, že to není vůbec špatný nápad. Číst a psát jsem ani nepotřeboval, propisky měly tuhle činnost vrozenou. Stačilo najít takovou, která by byla ochotná poslouchat moje vyprávění a psát ho na papír. Usmál jsem se a přikývl. Romanovi se rozzářily oči.

„Tak domluveno. A nezapomeň sepsat, co už se tady stalo, jasný?“

S úsměvem jsem přikývl. Roman mě pak jenom kývnutím hlavou popřál dobrou noc a zmizel mi z očí.

Ještě tu noc jsem našel propisku, která byla ochotná mi pomoci. Společně jsme nasbírali několik listů papíru, schovali se do jedné větší krabice a poprosili malou a neposednou baterku, aby nám posvítila. Psali jsme celou noc a smáli se nad slovy, která se na papíře objevovala. Našel jsem si to pravé uplatnění ve skladu a snad uznáte, že jsem se ho zhostil s nadšením a, doufám, i dobře.

Povídka ke stažení (formát docx.): Roman a předání velení