Tajemství snu

Někdy se beznadějný snílek může stát tím, kdo nakonec pozná realitu. Takhle povídka je hodně abstraktní, hodně vás nechá přebrat si ji. Tak zkuste zauvažovat...

Kryštof, který sám sobě přezdíval Snílek a častokrát neodpovídal na otázky, protože je ve svém snovém světě neslyšel, byl přímo posedlý hledáním tajemství v knihách. Ne snad tajemství elixíru života, velkého bohatství nebo lásky. Hledal tajemství, které by rozluštil jen on a chápal by jej jen on a bylo by prostě a jednoduše jenom jeho.

Onou tajemnou knihou se měla stát Cesta do prázdna a zase zpátky od neznámého autora. Našel ji na ulici, odrbaný výtisk, desky nejspíš už dávno někdo odtrhl a stránky byly poseté šmouhami, občas roztržené, někdy úplně vytržené.

Důležitá však byla jedna jediná kapitola, právě ta, která nenesla žádné známky poškození, počmárání, pomačkání nebo roztržení. Právě ta, jejíž všechny čtyři listy byly nádherně bílé a černé písmo ještě vonělo inkoustem. Jeden by si myslel, že celou kapitolu někdo zamaskoval do odrbané knihy bez autora a bez minulosti, aby se nad ní pozastavil až Kryštof při svém obvyklém hledání.

Sebral ji ze země. Kniha byla vlhká a měl strach, že se mu v rukou rozpadne. Opatrně ji rozevřel v místě tajemné kapitoly. Chvíli celou knihu převracel v ruce, až se nakonec rozpadla, stránky začaly poletovat vzduchem, mísily se s podzimem zbarvenými listy javoru a nakonec zmizely neznámo kam. V ruce mu zůstaly čtyři krásné listy, že se až bál jenom je držet, aby je nezničily.

První stránka byla nadepsaná prostě: Tajemství snu. Nic víc. Nic míň. Jiného by to nezajímalo. Kryštofa to uchvátilo.

Otočil stránku a očima se vpil do jednotlivých písmen. Vyskakovala mu před očima do vzduchu, proletovala mu kolem hlavy a nakonec přímo uchem dovnitř, až k mozku, který to všechno zpracovával. Písmenka mizela ze stránek, až zbyl jenom původní nadpis.

Kryštof sledoval okolí před sebou, ale v jeho očích se neodrážel javor s  rudě a žlutě zbarvenými listy ani modrá obloha s bílými mraky. Kdyby ho někdo sledoval, spatřil by temný smrkový les, v němž se právě Kryštofova mysl pohybovala. Spatřil by stříbřitého ducha, jehož ústa se pohybují a vyslovují neznámo co.

Kryštof to všechno viděl na vlastní oči a souhlasil s duchem. Souhlasil s tím, že jeho život je sen a jestli se chce probudit do toho opravdového, bude muset znovu usnout. Protože čím větší realita, tím větší je sen. Pousmál se nad myšlenkou nikdy nekončícího snu, který může sám tvořit a žít v něm jako v reálnějším životě.

Věděl, že tam se neztratí. Byl Snílek. Patřil do toho nejlepšího a největšího snu, který vůbec mohl existovat. Zavřel oči a přikývl. Duch se proměnil ve stříbřitý oblak a celé jeho tělo pohltil.

Nebyl to sen.

Kryštofa už nikdy nikdo nespatřil. On však viděl všechny a všude, protože tvořil jejich sen. Tvořil jejich život. Jejich realitu.