Úsměv

Jsou chvíle, které si člověk zapamatuje na celý život. Jeden jediný okamžik, neopakovatelný a přesto neodolatelný.

Šla jsem na obyčejnou kontrolu u lékaře. Normální den, stejné zatrpklé tváře lidí sedících v čekárnách a čekajících, až se konečně dostanou na řadu. Úplně normální všední den, před sebou šest vyučovacích hodin a spoustu práce na odpoledne.

Každý to zná — ten pocit když máte už ráno dojem, že dnešek se prostě nehodí pro pozitivní náladu. Ale jeden jediný okamžik udělal můj den neobyčejným.

Chodba na poliklinice působila ponuře jako vždycky, bílá světla nedokázala vyhnat zašedlost ze stěn, lidé bez zájmu seděli a sledovali špičky bot. Šla jsem pomalu, bez výrazu, bez myšlenek. Všimla jsem si ho úplnou náhodou.

Jako všichni ostatní jsem sledovala zem, špičky bot, fleky, které nikdo nedokázal vyčistit (a možná se o to ani nesnažil). Všimla jsem si ho, protože jeho boty byly nové. Jiné, než všech ostatních — to ponuré ráno mezi ponurými obličeji přímo zářily, červená s bílou si nezadržitelně žádaly pozornost. A vyžádaly si moji pozornost.

Vzhlédla jsem, protože boty o člověku přece jenom můžou vypovědět. Moje oči narazily na obličej, který se lišil od těch ostatních jako zářící diamant na bílém polštářku od zablácených žulových úlomků. Lišil se proto, že na jeho tváři zářil vřelý, krásný a energií naplňující úsměv.

Jeho oči zářily, když se střetly s mými, a vpálily do mě obrovské množství energie. Nakazil mě úsměvem ještě dřív, než stačil rozpačitě sklopit oči. Hlavu už nezvedl, ale jeho úsměv jsem měla nestále před očima. Provázel mě chodbou, ordinací a nakonec celým dnem. Vzpomínka na ten nádherný úsměv mě pak vždycky dokázala naplnit nadějí a štěstím, když jsem brzy ráno znovu procházela ponurými chodbami polikliniky. Upřímně doufám, že mě bude provázet do konce života, protože podobný mi už nikdo jiný nepředá.