Co pro nás znamená naděje?

Když si představíme cinkání na dně sklenky, uslyšíme tichý, ale přesto jasný zvuk. Ne nadarmo se při žádosti o pozornost před přípitkem cinkne do sklenice. Zvuk je jasný, s přesným účinkem – žádá si pozornost. Cinknutí můžeme přirovnat k naději, která snad není zvukem, ale myšlenkou, někdy tichou a ukrytou, ale jasnou a přesně definovanou.

Naděje je součástí života, protože mu dává smysl. Je skrytý koutek v mysli, který si možná neuvědomujeme, ale každodenně využíváme. Naděje nás pohání kupředu, nutí nás dělat rozhodnutí a jít za svými cíli. Můžeme ji přirovnat k nejmenšímu ozubenému kolečku ve stroji našeho života, bez kterého by nic nefungovalo.

Ve chvílích, kdy se cítíme nejhůře, když se všechno v našem životě hroutí, chytáme se posledního záchranného stébla – naděje. Neuvědomujeme si, odkud přichází, protože její přítomnost je pro nás stejně abstraktní jako třeba duše. Víme ale, že ji potřebujeme. Obracíme se k ní, kdykoli něco děláme. 

Kdyby například chirurg operující pacienta neměl naději, že provede operaci správně a nemocného zachrání, nikdy by do operačního sálu nevstoupil. Naděje je základním prvkem víry. Nemůžeme věřit, pokud nemáme naději. Bez naděje by muž nikdy nepozval ženu na večeři, protože by nevěřil, že by žena nabídku mohla přijmout. Bez naděje bychom v srdcích měli pouze strach z další minuty, hodiny, dalších dní našeho života.

Všichni známe přísloví: naděje umírá poslední. Myslím si, že se jedná o jednu z nejpravdivějších vět, které existují. Rodič umírajícího dítěte se možná navenek se situací smíří, ale v nejhlubším koutku duše stále uchovává naději, že se stane zázrak a dítě se vyléčí.

Nejsme schopní žít bez naděje. Bez ní by neexistovala chuť do života, ani láska nebo radost. Naše největší štěstí je, že ji nelze zničit a bude tu s námi, dokud budeme žít. Vždy se budu přiklánět k názoru, že naděje je nejdůležitější prvek bytí.