Za zataženou oponou noci

Na některé chvíle člověk čeká celý život. Ne snad, že bych na tuhle čekala celý život, ale byl to nejdelší rok v mém životě.

Zahalení do tmy, kterou nedokázal rozehnat ani měsíc, protože ho zakrývaly mraky, jsme se ploužili ke stanům. Nedokázala jsme se na něj podívat, protože jsem se bála, co bych mu mohla spatřit v očích. Bála jsem se, že se usměje a popřeje mi dobrou noc. Tak jsem se na něj nepodívala a on to neřekl.

"Nechceš spát u mě?" zeptal se, když jsme zastavili před jeho stanem. Byla jsem vděčná za tmu, protože jsem nedokázala skrýt široký úsměv. Jen jsem přikývla, vlezla do stanu vedle – toho svého ­–, vytáhla spacák a vklouzla do stanu k němu. Už ležel, stín ve tmě, téměř nerozeznatelný.

Rozložila jsem spacák vedle něj a zalezla si dovnitř. Bylo chladno, tak jsem si přitáhla okraj až ke krku a zimou se celá skrčila skoro do klubíčka.

Leželi jsme obličeji proti sobě, ale neviděli jsme téměř nic. Jen nepatrný stín tam, kde by snad měla být kontura hlavy a zbytu hlavy, jako téměř nerozeznatelná linie. Snažila jsem se mrkat a očima stále hledat jeho oči. Podařilo se mi zahlédnout dva odlesky a usmála jsem se, i když to nemohl vidět.

Trochu se zavrtěl a já si uvědomila, že se posunul blíž ke mně. Udělala jsem to samé, až jsme se skoro dotýkali. Jeho ruku jsem ve tmě ani nespatřila, ale její dotek na tváři mnou projel jako elektrický šok. Nahoru a dolů mi přejel po lícní kosti. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem si byla jistá, že ho v tom tichu kolem nás musí slyšet. Vytáhla jsem jednu ruku ze spacáku a chytila tu jeho, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdá.

Přirozenost, s jakou se naše prsty propletly, mě přesvědčila, že je to skutečné. Posunula jsem se blíž, cítila jsem, jak se naše těla i přes tlustou vrstvu spacáku dotýkají. Už jsem rozeznávala konturu jeho hlavy i odlesky v jeho očích, mizejících a zase se objevujících, jak mrkal.

Pak pustil moji ruku a znovu mě pohladil po tváři. Musela jsem se ho taky dotknout, aby mi nemohl zmizet jako snový přízrak. Byl tam, tvář měl rozpálenou, a při mém doteku odlesky zmizely, jak zavřel oči. Zavřela jsem je taky a celý okamžik se mi nesmazatelně vrýval do paměti.

Pak se svět zastavil. Dotek jeho rtů mě odzbrojil, rozbušil moje srdce na téměř neúprosnou hodnotu, celé tělo se mi roztřáslo. Sálalo z něj teplo, jeho ruka z tváře přejela na můj zátylek, a pod jeho dotykem mi naskočila husí kůže. Zalévalo mě horko, přímo jsem hořela, chtěla jsem z něho víc.

Políbila jsem ho zpátky, naléhavě, s vášní. Naše rty splynuly, předávaly nehmatatelnou energii vzrušení a přemíry citu. Když teplo ustoupilo, rty se přestaly dotýkat, ale elektrizující dotek jeho ruky zůstal, jen se znovu přesunul na tvář. Otevřela jsem oči a zahlédla odlesky těch jeho. Věděla jsem, že se usmívá, a usmívala jsem se také. Přisunula jsem se ještě blíž a přitiskla se k němu.

Vzala jsem ho za ruku a naše prsty se znovu propletly. Položila jsem si hlavu na jeho hruď. Když jsem usínala, šeptal mi do ucha. Šeptal, ale ne slova. Jen tichý šepot vyjadřující všechno, co slova nedokážou obsáhnout.