Zatčený

Stál na hoře pokryté sněhem. Vzduch byl tak řídký, že skoro nemohl dýchat. Nebylo vidět zhola nic. Všechny známky života pečlivě skrývala hustá mlha, jako by chtěla obzor chránit před zraky nevítaných hostů. Přilétl mírný vánek a zvedl ze země několik sněhových vloček. Naskočila mu husí kůže. Cítil, že se to blíží. Nedokázal nic dělat. Mozek ho neposlouchal, ale sám vydával příkazy.

Kladl jednu nohu přes druhou a pomalu se blížil k okraji srázu. Skála z téhle strany vypadala, jako by ji někdo usekl. Nerozšiřovala se. Místo toho se do neuvěřitelné hloubky táhla dokonale hladká stěna přímo kolmá k zemi. Projel jím závan strachu. Věděl, co bude dál. Zažil to už tolikrát, a přesto se děsil nadcházejícího okamžiku. Balancoval na okraji propasti, špičky přečuhovaly přes okraj. Ucítil, jak se do něj opřel vítr. Mozek vydal příkaz. Skočil.

Elaken se posadil tak prudce, že se svalil na dřevěnou podlahu. Protřel si oči a začal si masírovat loket, který ztlumil jeho pád. Čelo měl orosené potem.

Ten sen se mu zdával skoro každou druhou noc. Nerozuměl mu. Nevěděl, co se stalo, když se pustil vstříc smrti. Zatím nikdy nedopadl. Netušil, co na něj čekalo dole. A snad to ani vědět nechtěl.

Potichu se oblékl do staré tuniky. Prohrábl si prsty své černé vlasy a podíval se do zrcadla. Hnědýma očima si prohlédl svůj obličej a trochu si upravil rozčepýřené vlasy. Opláchl si obličej studenou vodou v keramické míse a rozhlédl se po pokoji.

Dnes to bylo právě deset let od doby, kdy se musel přestěhovat do tohohle domu, tohohle pokoje. Hlavou se mu míhaly bolestivé vzpomínky. Tehdy vzplanul ve vesnici požár. Nikdy se nezjistilo, jak vznikl, ale šířil se rychle, od domu k domu a zachvátil půlku vesnice. Elakenova matka pomáhala, kde se dalo, ale když se snažila z hořícího domu zachránit čtyřletého chlapce, střecha se zbořila. Jeho otec se v zoufalství vrhl do hořících trosek. Nějak se mu podařilo chlapce zachránit, ale sám při tom zemřel.

Elakenovi stekla po tváři slza. Zůstal mu jen bratr Erin. Erin byl o tři roky starší, než Elaken, dnes měl devatenácté narozeniny. Ale jeho narozeniny nikdy neslavili v pravý den. Odložily se vždy o týden později, aby mohli uctít památku rodičů.

Slunce ještě nevyšlo. Elaken se tiše vykradl z domu, aby se mohl projít a utřídit si myšlenky. Z postranní uličky vyběhl pes a prohnal se mu kolem nohou. Jinak bylo všude ticho. Většina vesničanů ještě spala. Elaken pohlédl na nedaleké kopce. Farmáři za nimi už jistě snídali, aby mohli co nejdříve začít obdělávat svá pole.

Někdy si přál žít jako oni. Žít z tvrdé práce a vědět, že je aspoň trochu k užitku. Liam, rodinný přítel, u kterého Elaken s Erinem bydleli, vlastnil zdejší hostinec. Měl svou práci rád, vždy říkal, že má práci, která rozveselí jeho i jeho přátele. Ale Elaken neměl co dělat. Občas pomáhal se sudy, s koupí masa a důležitých surovin, ale měl pocit, že jeho místo je jinde. Že má jiný životní cíl, jiný osud.

Z myšlenek ho vytrhlo zaržání nezkrotného hnědáka ve stáji. Prošel ještě několika uličkami, pozdravil pár vesničanů a vrátil se do domu.

Moara právě chystala snídani. Na stole ležel čerstvý chléb a kus sýra. Elakenův bratr vařil čaj v kotlíku krbu. Když se posadil, přišel i Liam. Zasedli ke stolu. Jedli mlčky a upíjeli horký čaj. Nikdo se neodvážil narušit ticho.

Po snídani si Erin vzal Elakena stranou. „Musím ti něco říct, Ele.“ Jeho bratr často používal zkráceninu jeho jména. „Vím, že na to není zrovna vhodná doba, ale nemohu dál čekat,“ pokračoval nejistě. Zadíval se na špičky bot, aby se nemusel Elakenovi dívat do očí.

„Co se děje?“ Elaken se snažil zakrýt úzkost v hlase, ale nepovedlo se mu to. Děsil se nadcházejícího okamžiku, protože netušil, co od bratra očekávat.

„Víš, přemýšlel jsem o své budoucnosti. Nečekám, že mi to budeš schvalovat ani, že se ti to bude líbit. Ale už jsem se rozhodl,“ Erin se na chvíli odmlčel, aby si uřídil myšlenky. „Rozhodl jsem se přidat se do královského vojska. Pár mých přátel se připojilo k průzkumnému oddílu. Varovali mě, že co nevidět do vesnice přijdou vojáci a budou odvádět všechny, kteří jsou dostatečně staří.

Já bych byl mezi nimi. Mohl bych se dostat do předních linií a já nejsem žádný válečník. Nemůžu odtud jen tak odejít. Neuživil bych se sám. Jinou možnost nevidím. Ale slibuji, že se vrátím, co nejdříve to půjde.“

Elaken se na bratra vyčítavě podíval. Copak může jen tak odejít? pomyslel si. Nedokázal ale vymyslet nic, co by Erina zadrželo. Protože když se rozhodl, těžko měnil názor a Elaken to věděl nejlépe.

„A kdy odcházíš?“ Nic jiného ze sebe nedokázal vypravit.

„Dnes odpoledne. Všechno je připravené. Ale odcházet budeme z Colaru. Promiň, ale musíme se rozloučit už teď.“

Elakenovi se na chvíli zastavilo srdce. Od smrti rodičů k Erinovi neustále vzhlížel. Stal se součástí jeho samého. A teď se měli rozdělit. Ani se mu nechtělo pomyslet na to, že by se už nemusel vrátit. Několikrát zamrkal, aby zastavil slzy, které se mu draly do očí. Pěvně bratra objal. Poslední vteřiny, které spolu mohli strávit, rychle ubíhaly.

Elaken doprovodil Erina necelou míli směrem ke Colaru. Když viděl jeho postavu, jak se ztrácí v dálce a mlze, připadalo mu, jako by mu srdce rozervali vedví. Ještě dlouho hleděl k obzoru, i když se silueta už ztratila. Se slzami v očích se otočil a pomalým krokem zamířil k Liamovu domu.

Další dny se Elaken jen toulal v myšlenkách. Nepřítomný svému okolí. Dokonce i sny se mu přestaly zdát. Po dlouhých bezesných nocích se často ráno i hodinu toulal krajinou a přemýšlel, jak moc se ještě jeho život změní.

Uplynulo několik dní od Erinova odchodu. Elaken se konečně začínal vyrovnávat se ztrátou bratra. Ráno se toulal, aby zahnal chmurné myšlenky a mohl klidně pracovat. Večer se procházel a vzpomínal.

Když uplynul celý týden, vstal ráno trochu dříve a šel se znovu projít. Toulal se po kopcích a sledoval farmáře, kteří už pobíhali po svých polích.

Slunce vyšlo. Kdesi na dvorku zakokrhal kohout. Ranní ticho se pomalu ztrácelo v hlasech vesničanů. Dnes zpozoroval Elaken trochu větší rozruch, než obvykle. Chvíli poslouchal, jestli nezaslechne něco užitečného.

Na úpatí kopce se objevil syn místního kováře, Mili. Elaken ho vždycky rád viděl. Mili byl osmiletý chlapec s čupřinou slámově žlutých vlasů a spoustou otázek.

Když přiběhl, zadýchaně oddechoval. „Dobré ráno Ele. Do města přišli vojáci, víš to?“

Elaken překvapeně zavrtěl hlavou. „Jací? Jen procházejí, nebo ne?“

„Královi. Ti se stříbrným znakem na rameni. Snaží se najít novou krev, jak říkal strýček. Prý se zastavili u vašeho hostince. Posílá pro tebe Liam, že tě potřebuje.“

Elaken se usmál. „A na nic se mě zeptat nechceš?“

„Vlastně jsem chtěl, ale myslil jsem, že budeš spěchat. Dohadovali jsme se s Durnem, jestli je rychlejší vraník nebo hnědák. Já si myslím, že vraník, protože je divočejší. Co říkáš?“

Ale Elaken už byl na odchodu. Ještě se otočil: „Musíš to vyzkoušet, Mili!“ A dal se do běhu, aby byl ve vesnici rychleji.

Zahnul uličkou k hostinci. Vojáků si nebylo možno nevšimnout. Stáli před budovou, očividně už trochu opilí. Elaken se ušklíbl. Erin měl pravdu. Vojáci hledali nové muže. A není divu, že se jim dařilo. Stáli v hloučku, smáli se a popíjeli nejlepší víno z pohárů, které drželi v ruce. Spoustě mladíků se museli jevit jako bezstarostní muži, kteří si místo v armádě patřičně užívají.

Ale něco tady nehrálo. Elaken to ucítil hned, jak vojáky spatřil. V hlavě mu zněl varovný hlas. Co když přišli kvůli něčemu jinému, než jen získání nových sil? Ale než se stihl vytratit, ze dveří vyšel Liam. Ihned si ho všiml a pokynul mu rukou, ať jde k němu. Něco prohodil s vojáky a zmizel ve dveřích.

Elaken postupoval pomalu. Když jim Liam něco řekl, hned zbystřili. Jeden se podíval jeho směrem, ale hned zrak odvrátil. Změna v chování vojáků Elakena znepokojila, ale nemohl se teď prostě sebrat a odejít. Vojákům by to mohlo připadat podezřelé a možná by se dostal do průšvihu. Ještě znepokojenější došel ke skupince.

Tohle musí mít nějaký důvod. Ale proč by čekali na mě? Jsem ještě moc mladý, abych se k nim přidal. Může to souviset s Erinem? S hlavou plnou otázek se dostal ho kruhu vojáků. Ihned si všiml nepříjemné změny. Vlídné tváře se teď na něj upřeně dívaly a všechna vřelost z nich vyprchala. Prohlíželi si ho zkoumavým pohledem.

Zastavil před kapitánem, mohutným a svalnatým mužem s přísnými rysy. Jeho pronikavě modré oči se do něj zabodávaly jako tisíce ostrých jehliček. Když promluvil, přeběhl Elakenovi mráz po zádech.

„Ty jsi Elaken?“ zeptal se přísně a znovu si ho změřil pohledem.

„Ano, pane,“ odpověděl Elaken tak klidně, jak jen dokázal.

Kapitán klidně pokynul dvěma svým mužům. Kolem Elakenových paží se sevřely ocelové ruce. Někdo další hodil do vzduchu provaz a nejmladší z celé skupiny ho chytil. Brzy měl Elaken ruce pevně svázané za zády. Drsný provaz se mu hned zadřel do kůže. Sykl bolestí a snažil se moc nehýbat.

Kapitán promluvil: „Z králova rozkazu jsi zatčen.“

Elaken strnul. Nějak se mu podařilo ze sebe vypravit: „Ale proč?“

„Co já vím?“ ušklíbl se kapitán. „Já jen plním rozkazy. Ale tuším, že se to brzy dozvíš.“

V tu chvíli Elakena někdo prudce praštil do hlavy. Kolem hlavy mu poletovaly hvězdičky. Ještě chvíli se potácel mezi vědomím a bezvědomím, až upadl do hlubokého a bezesného spánku.